°°° Just live, baka! And enjoy your life! °°°

* Chcete být SB? * !!!REKLAMY!!! *

Sice to nejspíš vypadá, že jsem opět neaktivní, ale momentálně ve volných chvílích přepisuji a opravuji staré povídky ;)

Nevyhnutelné 02

29. června 2017 v 14:00 | Aki-ttebayo!^^ |  povídky for you
Tadááá....druhý díl XDD Nečekala jsem, že ten první díl byl tak krátkej O.o Ale tak s tím už holt nic neudělám...tak víte jak, né? To bylo prostě jen tak na úvod XDD

___________________________




Podívala jsem se výš a tam stál on, s rukou nataženou, aby mi pomohl vstát. Ruku jsem přijala a když mě vytáhnul na nohy, opucovala jsem si zadek a znovu se na něj podívala, už jsem se nadechovala, že něco řeknu, ale předběhnul mě. "Promiň, stál jsem uprostřed cesty a zamyslel jsem se. Moje chyba, doufám, že ti nic není." zakroutila jsem hlavou. Chtěla jsem něco říct, ale jako by žádná slova nepřicházela. "Já jsem-"


Ráno jsem se vzbudila a v hlavě se mi stále promítal ten sen. Pomalu jsem vstala a trošku se protáhla. Napila se vody, nasadila jsem si batoh zpátky na záda a mohla jsem vyrazit dál. Na konec jsem se vydala dál rovně, ať už mě to zavede kamkoliv. Běžela jsem a běžela, ale už od rána jsem měla ten divný, zvláštní pocit. Nehledě na to jsem se pořád nemohla zbavit toho snu, neustále se mi pořád dokola přehrával v hlavě. Asi jsem musela na nějakou dobu znepozornět, protože najednou zničehonic mě něco srazilo a já odletěla několik metrů, dokud jsem nenarazila do stromu a nespadla na zem. Popadla jsem se za břicho, na kterém jsem ležela. Ta tupá bolest, jako když vás někdo řádně praští něčím tupým, vystřelovala až do zad a do mých plic. Asi jsem si tím nárazem do stromu vyrazila dech. Několikrát jsem zalapala po dechu než jsem se konečně mohla svobodně nadechnout. Převalila jsem se na záda, a když jsem se podívala před sebe, viděla jsem ke mně nataženou ruku, jako by mi chtěl někdo pomoct vstát. Vyvalila jsem oči a ruku jsem přijala. Když jsem stála pevně nohama na zemi, stále jsem svírala tu něčí ruku, co mi nabídla pomoc. Pomalu a nejistě jsem vzhlížela až jsem spatřila jeho tvář. Ta tvář, ty oči. Podruhé během chvilky se mi vyrazil dech.

"I-Ita....Tachi?" vydechla jsem nevěřícně po chvíli. "Jsi to opravdu ty?"
"Jou..Itachi, ty jí znáš?" ozval se něčí hlas za ním. Podívala jsem se po tom druhém. Dva metry vysoký, modré vlasy, modrá pleť..u obličeje jsem se zarazila. To jsou žábry, co má na tváři? Vypadá jako....ryba!? Ale můj další myšlenkový pochod zarazily Itachiho slova.
"Nemám ponětí, kdo to je." odpověděl svému kolegovi s prázdným výrazem v obličeji.
"Co?" zarazila jsem a podívala jsem se zpět na Itachiho. "To jsem přece já! Saya-"
"Takže jí můžu zabít?" řekl ten chlápek, co mi připomínal rybu a namířil na mě mečem, divným mečem, obmotaným obvazy. Culil se od ucha k uchu, asi mu dělalo nesmírnou radost, že by mi mohl nějak ublížit.
"Dělej si, co chceš...Beztak tu nemá co dělat." řekl Itachi, zavřel oči, otočil se a začal pomalu odcházet pryč. Nevěřila jsem svým očím. To...to není možné, to nemůže...
"Itachi! Poč-"
Nestačila jsem to ani doříct, když jsem znovu pocítila tu tupou bolest v břiše a opět jsem odlétla několik metrů daleko. Tak to byla ta bolest...praštil mě svým mečem. Tentokrát jsem dopadla na zem, několikrát jsem se ještě skutálela. Pomalu jsem se zvedla na kolena a opřela se o své ruce. Zaťala jsem je vzteky v pěst a pomalu jsem to rozdýchávala. Musí si mě přeci pamatovat...musí! Není možné, aby zapomenul. Tak...proč? Vypadá, jako že opravdu netuší, kdo jsem. Tomu nevěřím! Určitě ví! Musí! Jenom dělá, že ne! Hádala jsem se sama se sebou nějakou chvíli, a pak jsem zaslechla, jak se ke mně blíží kroky. A pak jsem si vzpomněla, že jsem vlastně v boji. Opřela jsem se rukama o nohy a pomalu vstávala. Podívala jsem se před sebe, jak se ke mně pomalu blížil ten žralok..No jasně, to je ta ryba! Žralok! Už jsem si vzpomněla!...Počkej, to je teď ale úplně jedno, protože- A pak, jako by se mi nad hlavou rozsvítila žárovička, mi to došlo. Jak jsem se na něj tak dívala a prohlížela si ho, v zorném poli jsem celou dobu měla jeho plášť. Jak jsem na to mohla zapomenout! V duchu jsem se plácla do čela.

"Počkej! Nemusíme spolu bojovat!"
"Ale to se pleteš, holčičko...Naopak musíme. Ty tu nemáš co dělat a nám je ve finále jedno, jak jsi se sem dostala, protože zpátky už se nevrátíš. Víš, co se dělá s dětmi, kteří se zatoulají tam, kam nemají?" zazubil se. "Správně.....zemřou!" rozesmál se na celé kolo.
Na čele mi vyběhla žíla ze vzteku, ruce jsem dala v pěst a pevně je svírala, až mi praskaly klouby. Holčičko!? Dítě!? Co si sakra-!
"Přehlídnu teď, že jsi mě urazil a budu dělat, že jsi nikdy nic takového neřekl, protože bych ti jinak musela nakopat prdel!" vykřikla jsem se na něj vztekle. Poté jsem si oddechla, abych se aspoň trochu uklidnila. "Nezabloudila jsem a rozhodně jsem tu nebyla náhodou. Hledala jsem vás!" ukázala jsem na něj prstem a ušklíbla se. Asi jsem ho na okamžik dostala, protože se zastavil a zarazil se. "Abych byla přesná..hledala jsem Akatsuki."
"Z důvodu..?"
"Slyšela jsem několik zvěstí a chtěla jsem si ověřit, jestli jsou pravdivé...jestli jste opravdu tak mocná banda kriminálníků...nebo to je jen snůška keců!?" ušklíbla jsem se ještě víc, když jsem viděla, jak mu cuká obočí. "Chtěla bych se k vám přidat.." dodala jsem po chvilce.
 


Komentáře

1 Sayuriko MeiLin Hikarashi Tvoje SBenko Sayuriko MeiLin Hikarashi Tvoje SBenko | Web | 29. června 2017 v 14:45 | Reagovat

Hou Hou mám merry christmas :D Aki chan  je to užastne :D jujjky už sa nevím dočkat na další dílek :D

2 Naomi (나오미) Naomi (나오미) | Web | 29. června 2017 v 22:33 | Reagovat

úúú to je tak napínavé :) proč další díl musí být až ve čtvrtek? :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.