°°° Just live, baka! And enjoy your life! °°°

* Chcete být SB? * !!!REKLAMY!!! *

Sice to nejspíš vypadá, že jsem opět neaktivní, ale momentálně ve volných chvílích přepisuji a opravuji staré povídky ;)

Ani smrt nás nerozdělí 16 - END^^

19. června 2017 v 12:00 | Á-chan |  Ani smrt nás nerozdělí
Poslední kapitola této.....píčovinky XDD Juhůů.....! Asi tak mezi 5 a 6 kapitolou jsem si říkala, co to bylo sakra za fakt moc "dobrej" nápad, to přepisovat, když jsem to všechno měla napsaný na papíru XDD Ale tak hurá..pro vás..pro mě...už je to u konce! *otevírá rychlý špunty* Takže, jestli to někdo četl a vydržel to až do konce, aniž by si musel vyškubat vlasy nebo vypíchat oči...Arigatoo^^ A gratuluji, že jste to úspěšně přežili XD Já, moje prsty a záda ne XD
P.S. Asi jeden z nejdelších dílů, no..tak na ten závěr XD

_____________________________________________


"Počkat, počkat...." zarazila to Konan. "Chceš říct, že tebe si pamatuje a nás ne?"
"Zdá se....napadá tě nějaké vysvětlení?" koukl se na ní přes rameno.
"Napadá..." zamyslela se. "Ona si to možná nechce pamatovat."
"Jak to myslíš?" otočil se ke Konan čelem.
"Nechce, protože to je pro ní traumatizující a stresující. Vzpomeň si...já jsem jí málem nechala zemřít. Deidara jí zradil a lhal jí. Rukiho si možná nechce pamatovat kvůli Sayuri, nebo Deidarovi."
"Až se to Deidara dozví..." otočil svůj pohled zpátky na mě.





Ještě 14 dní potom, co jsem se probrala, jsem ležela na ošetřovně, a pak mě Konan konečně propustila.
"Takže jsem Akatsuki člen?" vyzvídala jsem od Itachiho, co se dalo a na co jsem, podle nich, zapomněla, po cestě do mého pokoje.
"Ano, ano..." kýval.
"Děkuji ti, že mi pomáháš." usmála jsem se na něj.
"To nic není, jsi jako moje mladší sestra." obejmul mě z boku a políbil do vlasů.

Dorazili jsme ke dveřím, Itachi je otevřel a nechal mě vejít jako první. Projela jsem místnost očima.
"Já tu nebudu sama?" vyjekla jsem po rychlém přezkoumání místnosti."Nebo proč tu jsou dvě postele?" zeptala jsem se, když jsem se otočila na Itachiho a ukazovala na jednu z postelí.
"Ta velká postel je tvoje a Deidary, tamta je Rukiho." ukazál na jednolůžko u stěny.
"Já mám spát v posteli s nějakým cizím chlapem?" vykřikla jsem.
"To si s ním potom domluvíš." zasmál se.
"A kde je?"
"Nevím.." pokrčil rameny. "Asi trénuje...Chceš tam dovést?"
"Ne, to je dobrý, já se projdu." usmál se na mě naposled a odešel.

Chvilku jsem se ještě rozkoukávala po místnosti, a pak jsem se šla projít. Chvíli jsem bloudila a chodila sem tam, jako bych chodila v kruhu. Připadala jsem si jako v labyrintu. Pak jsem v dálce zaslechla nějaké zvuky, tak jsem se vydala tím směrem, nebo jsem se o to aspoň snažila. Když jsem se blížila k východu ven, mírně se mi zatočila hlava. Měla jsem takový divný pocit, jako bych už tady někdy byla. Zamířila jsem si to dál k východu ven a vyšla jsem na tréninkové pole, kde zrovna trénoval ten blonďák s nějakým chlapcem. Mohlo mu být kolem 10 let. Po nějaké době si mě všimli.
"Aki? Kde se tu bereš?" zavolal na mě blondýn.
"Šla jsem se projít." zavolala jsem na něj zpátky a pomalu kráčela k němu. "Uhm...ty jsi..." zamyslela jsem se.
"Deidara."
"Jasně, Deidara. Já jsem s tebou na pokoji." zajásala jsem nad tím, že jsem konečně našla svého "spolubydlícího". "Ještě s nějakým Rukim." dodala jsem.
"To je támhleten chlapec." ukázala na toho malého hocha, který teď stál opodál a zrovna pil. "Je to můj syn."
"Tvůj syn?" obrátila jsem svou pozornost zpátky k Deidarovi. "Páni...Kdo je jeho máma?" nevím, kde se ve mě ta zvědavost vzala.
"Jedna nádherná a milá slečna." zašeptal Deidara, skoro mě do ucha. Z neznámého důvodu se mi na krku zježily všechny chloupky. Kupodivu, mi to ale bylo příjemné, než naopak.
"A kde-kde je?" vykoktala jsem ze sebe.
"To je na dlouho..." vypadal najednou tak sklesle, než jsem ale stačila něco říct, přerušil mě. "Jak ti dnes je?"
"Popravdě...divně." přiznala jsem, ani sama nevím proč. "Tohle místo je mi tak povědomé...a ty pocity." zašeptala jsem.
"Jaké pocity?" vyzvídal Deidara najednou s takovým zvláštním zájmem, až mě to zaskočilo.
"Mírně se mi točila hlava, když jsem sem šla a teď mě nějak popichuje v podbříšku."
"Hmm..zvláštní." zadumal. "Přesně tady jsi před měsícem skolabovala, než si upadla do kómatu." podíval se na mě.
"To tedy je zvláštní." odkývala jsem mu to, co jiného jsem mu na to asi měla říct, když jsem si nic nepamatovala.
"Můžu tě o něco poprosit?" dodal po chvíli.
"Jistě." znérvozněla jsem.
"Dnes odpoledne musím odejít na misi. Pohlídala by jsi mi Rukiho, než se vrátím?" oddechla jsem si.
"Ráda." zazubila jsem se na něj. Nevím proč, ale něco mě k tomu malému klučíkovi přitahovalo.
"Děkuji." usmál se na mě a položil mi ruku na rameno. "Tak já si jdu sbalit a za chvíli půjdu, jen se rozloučím."
"Samozřejmě." kývla jsem na něj a dívala se, jak odchází za svým synem.

"Ruki, za chvíli odcházím na misi. Maminka tě pohlídá, ale vzpomeň si, co jsem ti říkal. Maminka si nic nepamatuje. Dávej na ní pozor." pohladil ho po vlasech a lípnul mu polibek na čelo.
"Ano, tati. Mám tě rád." objal ho vroucně.

Stála jsem teď vedle Rukiho, díval se za svým otcem, když odcházel. Koutkem oka jsem ho pozorovala. Byl tak...zvláštní, zajímavý. Měla jsem vůči němu takové rozpolcené pocity. Když nám zmizel Deidara z dohledu, otočila jsem se na něj.
"Tak...co chceš dělat?" usmála jsem se na něj. Sice jsem souhlasila, že ho budu hlídat, ale co jsem s tak malým klukem měla dělat. V životě jsem nebyla o samotě s dětmi.
"Já bych chtěl jít ještě trénovat, jestli nevadí." řekl, aniž by se na mě podíval. Pořád koukal směrem, kterým Deidara odcházel.
"Jo, jasně." kývla jsem. Díky bohu nic složitého pro mě.

Pozorovala jsem Rukiho až do večera. Byl tak nesmírně moc podobný svému otci, a přitom mi připomínal naprosto někoho jiného. Mátlo mě to, ale moc jsem se tím nezaobírala. Šli jsme se najíst, a potom jsme odešli do našeho pokoje, lehli jsme si vedle sebe do postele a povídali si. Netušila jsem, že bude tak snadné povídat si s dítětem.
"Řekni mi něco o tvém tatínkovi." vybalila jsem ze sebe najednou. Ani nevím, kde se to ve mě vzalo. Zvědavost? Ale proč? Něco mě k němu táhlo, to ano. Byl to takový pocit, kterým jsem nedovedla zařadit do proudu svých myšlenek.
"Je to ten nejlepší táta, jakýho jsem si mohl přát." zadíval se do stropu. "Je hodný, ale když se zlobí, tak to stojí za to." zasmál se. "Ale hlavně je teď smutný kvůli mamince." pohlédl na mě těma svýma smutnýma očima. "Strašně jí miluje, i přes to všechno, co si spolu prožili.Já mám maminku taky moc rád." zase se podíval na strop, asi byl mnohem zajímavější než můj obličej. "I když jsem jí viděl až v 10.." na chvilku se odmlčel, a pak zašeptal: "Nechtěl bych je nikdy ztratit."
"Tatínek s maminkou tě také určitě milují." co jiného jsem mu asi měla říct? "Máš nějaké sourozence?" zeptala jsem se najednou. Ani nevím, proč mě ta otázka vůbec napadla.
"Měl jsem sestru, byli jsme dvojčata." na nějaký čas se odmlčel, a pak se zhluboka nadechl, asi bylo těžké o tom mluvit. "Nějací ninjové nás unesli. Měli jsme zůstat ve skrýši, ale běželi jsme za tátou a za mámou. Otrávili jí, jed se šířil rychle a protijed už nezabral. Umřela....Kvůli mně." rozplakal se. "Donutil jsem jí k tomu. Pořád si to vyčítám." utřel si slzy rukávem, ale hned na to se objevily další. "Nikomu jsem tohle ještě neřekl." Schoulil se do klubíčka, zády ke mně. Celý se třásl. "Stýská se mi. Po ní....po máme..." vzlykal.
Z celého toho příběhu mi běhal mráz po zádech, chtělo se mi brečet. Bolelo mě u srdce, jako bych sdílela jeho bolest. Bylo to neskutečné. Srdce jako by mi někdo probodával tisícema jehličkama. Objala jsem ho zezadu, přitulila k sobě a hladila ho po vlasech. Cítila jsem, že je to správně, chtěla jsem mu aspoň trochu ulevit od bolesti, i když jsem věděla, že je to nejspíš zbytečné.
"Ty za to nemůžeš." zašeptala jsem.

Chvíli jsme tam takhle ještě leželi, když jsem na chodbě uslyšela nějaký hluk. Oba jsme se natočili ke dveřím.
"Počkej tady, zjistím, co se děje."
Vyšla jsem na chodbu a zavřela za sebou dveře. Vládl tu chaos, všichni pobíhali sem a tam. Divím se, že mě nikdo v tom spěchu nesrazil. Po nějaké době jsem si všimla Itachiho, byl celý zmatený, ale hlavně byl od krve.
"Itachi!" zavolala jsem na něj a přiběhla k němu. "Jsi zraněný? Co se stalo?"
"Aki? Ne, to...já jsem v pohodě. Běž za Rukim. Nic se neděje.
"Jak nic se neděje? Čí je to krev?" možná jsem zněla trochu hystericky.
"Byl jsem s Deidarou na misi. Semlelo se to tak rychle....Nechápu to!" mluvil úplně z cesty.
"Co se stalo?" zacloumala jsem s ním, aby se trochu probral. Zachvátil mě strach. Nevím proč, ale bála jsem se o Deidaru. Možná kvůli Rukimu.
"Přepadli nás a on...zachránil mě, ale-"
"Ale co? Je zraněný? Je v pořádku?" cítila jsem, že se mi do očí hrnou slzy.
"Konan ho má teď na starost." zašeptal.

Popadla sem Itachiho za ruku a rozběhla jsem se k ošetřovně, táhla jsem ho za sebou jako nějakou panenku. Když jsme tam konečně doběhli, neváhala jsem, rozrazila jsem dveře a vtrhla dovnitř. Hned u dveří jsem se zarazila. Deidara tam ležel na lehátku, celý od krve. Teklo to z něj snad odevšaď. Stála jsem tam jako opařená, s pusou dokořán. Nevěděla jsem najednou, co mám dělat. Jestli se sesypat, začít brečet, nebo křičet. Cítila jsem takovou bolest u srdce, až to bylo nesnesitelné.
"Můj bože..." zašeptala jsem. "Můj bože! Co se stalo?" křikla jsem najednou.
"Aki!?" zarazila se na chvíli Konan. "Itachi!" křikla po něm. "Říkala jsem ti, ať se o ní postaráš, nemá tady co dělat!" křičela zatímco se snažila ošetřit Deidarovo rány.

Itachi mě popadl za zápěstí a odtáhl mě zpátky na chodbu, hned za dveře ošetřovny a pustil mě. Náhle mě rozbolela hlava a začala se mi točit celý okolní svět. Pomalu se mi začaly vracet vzpomínky. Opřela jsem se o zeď. Viděla jsem sebe a Deidaru a Rukiho. V tu chvíli mi došlo, že to já jsem Rukiho máma, a že můj milovaný leží na stole a pomalu, ale jistě umírá.
"Co ti je?" zeptal se Itachi, když viděl v jakém jsem stavu.
"Ruki..je můj syn...můj a Deidarovo. Měla jsem dceru...zabili jí...Byla jsem těhotná...A Deidara...já...já ho miluju..." šeptala jsem celá ještě zmatená.
"Aki, ty jsi si vzpomněla!"
"Byla jsem těhotná!" vykřikla jsem najednou a podívala se na Itachi. Jeho pohled zesmutněl, podíval se na podlahu.
"Potratila jsi...mrzí mě to."
"Ach bože.....Deidara...ne!" vykřikla jsem najednou, když mi to konečně všechno zapadlo do sebe. Vtrhla jsem zpátky na ošetřovnu.

"Itachi! Odveď jí!" křičela Konan.
"Ne! Nikam nejdu!" zakřičela jsem rozhodně. "Já tu zůstanu, protože Deidaru miluju!" vyhrkly mi slzy z očí.
"Vzpomněla si...na všechno." řekl Itachi za mnou.
Rozběhla jsem se k Deidarovi a pevně ho stiskla za ruku.
"Deidaro!" zakřičela jsem na něj. Slzy se mi z očí valily jedním velkým proudem.
"Aki.." zašeptal. Skoro jsem ho ani neslyšela.
"Já vím...Vím, že tě miluju! Vím, že Ruki je náš syn! Že jsme měli dceru a potratila jsem! Vzpomněla jsem si! Já si vzpomněla! Tak mě prosím neopouštěj! Neopouštěj nás!" křičela jsem na něj a svírala jsem oči zavřené. Nehledě na to jsem brečela víc a víc.
"Vzpomněla jsi si..." zašeptal.
"Ano, na všechno." zašeptala jsem a kývla hlavou.
"Postarej se o Rukiho. Miluju vás." usmál se na mě a naposledy vydechl. Cítila jsem, viděla jsem, hak ho život opustil.
"Ne! To nesmíš! Nesmíš mě opustit! Konan, udělej něco!" křičela jsem.
"Itachi! Okamžitě jí odveď!" křikla po něm Konan.

Itachi mě popadl za ramena a vedl mě pryč. Neměla jsem ani sílu proti němu bojovat. Byla jsem v šoku a plakala jsem.
"Nesmí mě opustit...teď ne..." šeptala jsem.
Dovedl mě až k pokoji, ve kterém čekal Ruki. Otřela jsem si slzy z očí, ale moc to nepomohlo.
"Řekneš všechno Rukimu...já se vrátím k Deidarovi." kývla jsem na něj a on odešel.

Pomalu jsem otevřela dveře, vešla a stejně pomalu jsem je za sebou zase zavřela. Když jsem se otočila do místnosti, Ruki nervózně pochodoval po místnosti sem a tam, než si mě všimnul.
"Ty nemůžeš za to, že Sayuri zemřela, za to můžu já." řekla jsem a dívala se mu přitom do očí. "Měla jsem si toho všimnout, měla jsem jí chránit..." znovu se mi spustily slzy.
"Ty jsi si vzpomněla?" řekl šokovaně.
"Já tvého otce také miluji, víc, než si myslíš." lehce jsem se na něj usmála, i přes všechnu bolest, kterou jsem momentálně cítila. "A ty jsi ten nejlepší syn, jsi náš syn."
"Mami.." vydechl. Pomalu ke mně přistoupil a vrhl se mi do náruče. Pevně jsem ho stiskla a už nikdy jsem ho nehodlala pustit.
"Odpusť mi to...všechno..." šeptala jsem mu do vlasů.
"Nemám co." po chvíli se ode mě odtáhl, aby se mi mohl podívat do očí. "A co se stalo?"
"Ruki..." pohladila jsem ho po tváři, svou ruku jsem tam poté nechala. "Tvůj otec tě miloval a věděl, že ty miluješ jeho."
"Mami, co se stalo tátovi?"
"Mrzí mě, že jsem si nevzpomněla dřív, že jsem s ním netrávila víc času, že jsem mu neřekla, jak moc ho miluji, a že je pro mě vším..."
"Mami?"
"Konan ho teď operuje. Byl moc zraněný.." chtěla jsem, aby aspoň nás syn měl nějakou naději. Já už jsem jí ztratila.
"On to přežije. Táta se nevzdává, on by nás tu nenechal."
"Já vím, že ne, zlatíčko.." přitáhla jsem si ho zpátky k sobě. "Já vím.."

Mohla to být tak půl hodina, když do dveří vešel Itachi.
"Prosím.." přiběhla jsem k němu a hledala odpověď v jeho tváři. "Řekni nám, že je v pořádku...řekni mi, že žije, že bojuje."
"Je mi to líto, Aki..." můj svět se zhroutil.
"Ne...ne....to mi neříkej.." couvala jsem od něj. Nechtěla jsem tomu uvěřit, rozběhla jsem se zpátky na ošetřovnu.

Když jsem vrazila dovnitř, byl tam on sám. Jen tam tak klidně ležel, celý od krve a nedýchal. Pomalu jsem k němu přistoupila a políbila ho na rty. Začala jsem ho hladit po vlasech.
"Ty jsi to vzdal a nechal si mě tady. Nechal si tu mě a Rukiho. Nebojoval jsi." šeptala jsem. "Jak jsi mohl?" rozkřičela jsem se na něj. "Sakra!" podlamovali se mi kolena.
"Aki..." ozval se někde za mnou Itachiho hlas. "Pojď..."
"Ne!" křikla jsem po něm. "Zůstanu tu s ním." otočila jsem se Na Itachiho, který stál ve dveřích. "Já se nevzdala. Bojovala jsem...pro něj, za nás. A on mě tu nechal!"
"Mrzí mě to.."
"Ne, mě to mrzí, tebe ne!" procedila jsem skrz zuby. Celá jsem se třásla.
"Nevíš, co říkáš." Itachi šel pomalu ke mně.
"Co je mi potom!" máchla jsem rukou, tou druhou jsem pevně svírala Deidarovo ruku. Byla tak chladná, tak...bez života. "Opustil mě jediný člověk, kterého jsem kdy milovala." vzlykla jsem. Ani už jsem pořádně neměla sílu brečet.
"Já tě taky miluju..." zašeptal slabě hlas vedle mě. Hlas, který jsem až moc dobře poznávala. Hlas, který jsem slyšela ještě před chvíli a přitom tak před dlouhou dobou. Hlas, který mi nesmírně moc chyběl. S vyvalenýma očima jsem se otočila na Deidaru. Díval se na mě těma svýma zářivě modrýma očima. On žil. Dýchal. Oba s Itachim jsme byli v šoku.
"Bež pro Konan." řekla jsem Itachimu. Ten na nic nečekal a rozběhl se pryč. Konan musela být někde poblíž, protože byl hned zpátky.
"Jak je to možné?" zarazila se hned ve dveřích.
"Nevzdal jsem to..." zašeptal a odkašlal si. "Zabojoval jsem..."
"Pst.." položila jsem mu prst na rty.

Konan provedla všechny možné testy.
"Nechápu to." kroutila nad tím hlavou.
"To já taky ne." přidal se k ní Itachi. "Prostě vstal z mrtvých." zakroutil nad tím po chvíli rameny.
"Je naprosto v pořádku, jen si tu pár dní poleží."
"Musím to říct Rukimu." měla jsem ohromnou radost. Rozběhla jsem za ním.

"Ruki! Ruki!" křičela jsem, když jsem ještě utíkala po chodbě. Vrazila jsem do pokoje celá udýchaná.
"Mami?"
"Táta..." nabírala jsem zpátky dech. "Deidara se probral."
"Probral? Vždyť....Vždyť byl mrtvý." nechápal Ruki. Musel si na okamžik myslet, že jsem blázen.
"Ale probral se, je živý. Zabojoval...kvůli nám." usmála jsem se na něj.

Za týden Deidaru konečně propustili z ošetřovny.
"Vítej zpátky." usmála jsem se na něj co nejsrdečněji.
"Vzpomněla jsi si na všechno...jsem rád." oplatil mi úsměv.
"Ale pozdě." sklopila jsem pohled.
"Teď už nás nic nerozdělí." řekl, když mě chytil za bradu a zvedl mi obličej, abych se mu dívala do očí.
"Ani smrt nás už nedokáže rozdělit." zasmála jsem se.

"Pojď." řekl najednou, popadnul mě za ruku a táhnul mě ven před skrýš, kde bylo shromážděné celé Akatsuki.
"Co je to tady za sešlost?" divila jsem se a přejížděla po všech pohledem.
Deidara se ke mně otočil a kleknul si přede mě.
"Aki Hatake...vezmeš si mě?" s odpovědí jsem neváhala ani vteřinu.
"Ano!"


-THE END-


 


Komentáře

1 Naomi (나오미) Naomi (나오미) | E-mail | Web | 19. června 2017 v 21:44 | Reagovat

Moje první reakce - Konec? O_O :D
při čtení jsem se bála, že Deidara nakonec zemře...málem mi i ukápla slza a hned jsem jásala, když promluvil :)
díky za super příběh, užila jsem si to od začátku až do konce! :)
Bude něco nového? :P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.