°°° Just live, baka! And enjoy your life! °°°

* Chcete být SB? * !!!REKLAMY!!! *

Sice to nejspíš vypadá, že jsem opět neaktivní, ale momentálně ve volných chvílích přepisuji a opravuji staré povídky ;)

Ani smrt nás nerozdělí 12

22. května 2017 v 12:00 | Á-chan |  Ani smrt nás nerozdělí
Vyspali jsme se spolu.








Ráno jsem se vzbudila nahá, na Deidarovo nahé hrudi. Nebyla jsem nešťastná, naopak. Nepatrně jsem se pohla a vzbudila ho.
"Omlouvám se, nechtěla jsem tě vzbudit."
"Chtěla jsi nepozorovaně odejít?" řekl a přitáhnul si mě k sobě blíž.
"Ne, chtěla jsem tě políbit...ale teď jsem si to rozmyslela."
Deidara se jen pousmál.
"Co? Čemu se směješ?"
"Tomu, jak jsi roztomilá, když se zlobíš." řekl, přesunul mě pod sebe a políbil mě. Chvíli jsme tam takhle leželi a objímali se, ale pak nám do pokoje vrazil Ruki.
"Mami! Tati!" zakřičel a skočil k nám do postele. Všichni tři jsme byli šťastní a hlavně jsme byli konečně spolu.


O 3 MĚSÍCE POZDĚJI:
Ráno jsem se vzbudila jako první. Zvedla jsem se a mírně se mi zatočila hlava, ale za chvilku to přešlo. Namísto toho se mi zvedl žaludek a já se utíkala vyzvracet. Když jsem vycházela z koupelny, ve dveřích stál Deidara se zkříženýma rukama na prsou a starostlivým výrazem.
"Dobré ráno." usmála jsem se na něj a chtěla ho obejít, což se mi samozřejmě nepovedlo.
"Co se děje?" zeptal se.
"Nic, co by se mělo dít?" divila jsem, dělala jsem, že nevím, o čem mluví.
"Je ti něco?"
"Ne, je mi dobře, proč?"
"Proč?" zarazil se. "Protože už asi měsíc zvracíš."
"To je dobrý, asi jen nějaká chřipka." mávla jsem nad tím rukou. "Běž se připravit, dneska odcházíš na misi."
"Nikam nepůjdu, dokud mi neřekneš, co se děje."
"Nic..." protočila jsem oči v sloup, zasmála se, mírně ho odstrčila z cesty a obešla ho.
Deidara nad tím jen zakroutil hlavou, pousmál se a šel si sbalit na misi, zatímco já šla probudit Rukiho. Když vstal a oblékl se, šli jsme s Deidarou před skrýš rozloučit se s ním a popřát mu štěstí.
"Vrať se mi v pořádku prosím. Nezapomeň na nás a dávej na sebe pozor." objala jsem ho a políbila na rozloučenou.

"Maminko?" otočil se na mě Ruki, když se nám Deidara vytratil ze zorného pole. "Můžu jít za strejdou Itachim? Slíbil, že mě dnes půjde trénovat."
"Jistě, utíkej." usmála jsem se na něj.

Mám menší podezření, proč už delší dobu zvracím. Odebrala jsem se do laboratoře, udělat si krevní testy. Po několika minutách jsem si své podezření potvrdila. Jsem těhotná. Nevěděla jsem, jak se cítit, ale rozhodně jsem byla šťastnější, jak před 10 lety, když jsem otěhotnila poprvé.

Ruki s Itachim skončili s tréninkem až večer. Ruki byl strašně unavený, přišel do pokoje, padl na postel a hned usnul. V duchu jsem se zasmála. Lehla jsem si vedle něj a už už jsem spala, když mě probral hluk na chodbě. Vstala jsem a šla se podívat, co se to děje. Narazila jsem na Itachiho, který zmateně pobíhal sem a tam, jako ztracený pes.
"Itachi!" zavolala jsem na něj, ale nereagoval. "Itachi!" zastavila jsem ho, když probíhal kolem mě.
"Aki!" trochu se vzpamatoval. "Všude tě hledám!"
"Proč? Děje se něco?" divila jsem, když jsem si všimla, že jeho plášť je celý od krve. "Itachi? Kdo ti to udělal?" zeptala jsem ho a prohlížela si ho od hlavy k patě, hledala jsem nějaké zranění nebo něco, co by zapříčinolo zakrvácení jeho pláště.
"Co? Mně nikdo nic..." divil se a díval se na mě divně. "Ah, ty myslíš tu krev?" svitlo mu po chvíli. "Ta...ta není moje." přiznal.
"Když není tvoje, tak čí?" zeptala jsem se rétoricky, ale na odpověď jsem čekat nemusela. Došlo mi to.
"Kde je?" vyjekla jsem na něj.
"kdo?" zeptal se nechápavě.
"deidara, Itachi...Deidara! Je to jeho krev, že?" začala jsem se klepat a bála jsem se jeho odpovědi.
"To není Deidarovo, ale Hidana. Znáš ho, byl drzej...a tak..." odkašlal si.
"A kde je tedy Deidara? Nějaké zprávy o něm?"
"Tobi se vrátil...ale bez něj...."
"Jak bez něj?" řekla jsem tupě. "Ne..." šeptla jsem a v myšlenkách už jsem si barvila to nejhorší.
"Ne, není mrtvej, ale...zmizel."
"Jak zmizel?"
"Ztratil se Tobimu. Byl jsem ho hledat, ale nikde ani necítím jeho chakru. Prostě zmizel a my o něm nic nevíme. Je mi to líto, Aki." položil mi ruku na rameno.
"Ne...ne....to my neříkej." kroutila jsem hlavou.


Utekla jsem do svého pokoje a tam se rozbrečela. Věděla jsem, že někde musí být, cítila jsem to. Byla jsem si tím jistá. Neváhala jsem, sbalila jsem si zbraně a vydala se ho najít.
 


Komentáře

1 Naomi (나오미) Naomi (나오미) | Web | 23. května 2017 v 20:52 | Reagovat

tyjo zrovna když čeká další mimi...těším se na další pondělní dílek :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.