°°° Just live, baka! And enjoy your life! °°°

* Chcete být SB? * !!!REKLAMY!!! *

Sice to nejspíš vypadá, že jsem opět neaktivní, ale momentálně ve volných chvílích přepisuji a opravuji staré povídky ;)

Ani smrt nás nerozdělí 07

17. dubna 2017 v 12:00 | Á-chan |  Ani smrt nás nerozdělí
"Odpusť mi to prosím. Já tě miluji!"
"Já ti na to už nenaletím!" znovu jsem svou pozornost zaměřila na Deidaru.
"Ale já tě opravdu miluji."
"Lžeš! Nic jinýho ty nemumíš! Nenávidím tě!" křičela jsem na něj vztekle.
Čím víc jsem byla naštvaná, tím víc kolem mě kroužila rudější a rudější chakra.
"Aki prosím..." šeptl Deidara.
"Nepros!" vysmála jsem se mu do obličeje. Ale hluboko uvnitř mě to ničilo.
Přestávala jsem se ovládat, zachvátila mě zlost. V tu chvíli se mi zatmělo před očima.





Na okamžik jsem otevřela oči. Bolela mě hlava a cítila jsem se slabě. Ležela jsem v lese a na hrudi jsem měla malinký uzlíček. Vzpomněla jsi na poslední, co jsem viděla.
"To je...má....dcera..." zašeptala jsem a přivinula si jí víc k tělu.
Rozhlédla jsem se a v dálce jsem někoho spatřila.
"Pomoc! Pomozte mi prosím!" zakřičela jsem ze všech svý sil, ale poté jsem upadla zpět do tmy.

Když jsem znovu otevřela oči, ležela jsem v nemocnici. Sedla jsem si a rozhlédla se. Vedle mě ležela v postýlce má dcera. Pousmála jsem se. Na ruce mi visel štítek se jménem.
"Hatake..." zašeptala jsem a usmála se. Na ruce mé dcery také viselo Hatake. Najednou se na chodbě nemocnice ozval hluk.
"Kde je!? Kde je!?" Dveře se náhle rozevřeli a stál v nich Kakashi. Přišel ke mně a objal mě, já se v tu chvíli hned rozbrečela.
"Vážně to je tvoje dcera?" zeptal se po několika minutách.
"Ano...mám ještě syna."
"A kde je?" divil se Kakashi.
"Já nevím. Bojím se, že si ho nechal Deidara."
"V tom případě...je mi to líto, ale budeš se ho muset vzdát, i když to pro tebe nebude jednoduché. Budeš se s tím muset smířit. Já ti se vším pomůžu." řekl Kakashi narovinu.
"Děkuji..." zašeptala jsem, věděla jsem, že má pravdu.


O 10 LET POZDĚJI:
"Mladá dámo, koukejte vstát!" křičela jsem na svou dceru.
"Ještě chvilku..." ozvalo se z pod peřin.
"Přijdeme pozdě! Vstávej, Sayuri!"
"Je stejná jako ty." zasmál se Kakashi.
Sayuri se konečně vyhrabala z postele a oblékla se. Zrovna dnes jsme měli mít společnou misi - já, Kakashi a Sayuri.

Byli jsme už druhý den na cestě do Písečné.
"Počkat!" zakřičela jsem najednou.
"Co je?" otočil se na mě Kakashi.
"Ta chakra..." šeptla jsem si spíš pro sebe. Vyvolala jsem Pakkuna, aby zkontroloval okolí. Do půl hodiny byl zpátky.
"Asi kilometr od nás tam leží nějaký zraněný chlapec."
Rozběhli jsme se tím směrem. V trávě ležel blonďatý chlapec, zhruba ve věku Sayuri. Tušila jsem, kdo by to mohl být.
"Sayuri, prohlédni ho." řekla jsem své dceři.
"Co když je to past?"
"Neboj, já a strýček Kakashi to ohlídáme." usmála jsem se na ní.
Sayuri ho pomalu otočila obličejem nahoru a zkontrolovala ho, byl v pořádku, jen byl v bezvědomí. Asi pád nebo rána do hlavy.
"Podívej se mu na oči." řekla jsem z ničeho nic.
"Proč?" divila se Sayuri.
"Udělej to." Sayuri mu je tedy zkontrolovala.
"Mami...jsou stejné jako tvoje."
"Ruki..." zašeptala jsem.
"Je to on?" zeptal se Kakashi, já jsem jen přikývla.
"Kdo je to?" divila se Sayuri.
"Kakashi, vem Sayuri a pokračujte, já vezmu Rukiho do nemocnice." Otočila jsem se na Sayuri. "Zlatíčko, doma ti to vše povím."

Popadla jsem Rukiho do náruče a na druhý den jsem ho dopravila do nemocnice v Konoze. Seděla jsem u něj a čekala, až se probere. Ještě téhož dne v noci se vzbudil.
"Kde...kde to jsem?" zeptal se ospalým hlasem.
"V nemocnici. Našli jsme tě v lese, byl jsi v bezvědomí, tak jsem tě odnesla do Konohy."
"Ale...já se musím vráti, nebo se bude tatínek zlobit..."
"Neboj." usmála jsem se na něj. "Řekni, kdo je tvůj tatínek?" zeptala jsem se ho po chvilce.
"To nemůžu říct." řekl a podíval se dolů.
"Proč ne? Je jedním z Akatsuki?"
"Jak to víte?" podíval se zpátky na mě s vykulenýma očima.
"To není důležité." usmála jsem se na něj mile. "Jak se jmenuješ?"
"Ruki." usmál se na mě zpátky.
"Máš pěkné oči."
"Tatínek říká, že mám oči po mamince." řekl zamyšleně.
"A kdo je tvoje maminka?" schválně jsem se vyptávala ve snaze toho zjistit co nejvíc.
"To nevím." řekl smutně a znovu sklopil oči směrem k zemi. "Tatínek je vždycky smutný, když mi o ní vypráví. Říká, že se mu stýská, a že jí má moc rád."
To mě zaskočilo a bylo mi z toho do pláče.
"Proč pláčete?" zeptal se najednou nechápavě.
"To jsou slzy štěstí." zasmála jsem se. Ruki se ke mně natáhnul a setřel mi slzy z tváře a pohladil mě.
"Víš....Ruki....já-" na chodbě se najednou ozval strašný hluk.
"Počket tady." řekla jsem mu a šla se podívat, co se děje.
"Kakashi?" ptala jsem se sama sebe, když jsem viděla, jak tam zmateně pobíhá sem a tam.
"Aki!" vykřikl, když mě spatřil a rozběhnul se ke mě. "Je mi to strašně líto! Dělal jsem, co jsem mohl.."
"O čem to mluvíš?" divila jsem se. Pak mi to došlo. "Kde je Sayuri?"
"Mají jí Akatsuki."
"Cože?" vykřikla jsem. "Ne...to ne!"
 


Komentáře

1 Sayuriko MeiLin Hikarashi♥SB♥ Sayuriko MeiLin Hikarashi♥SB♥ | E-mail | Web | 17. dubna 2017 v 22:25 | Reagovat

Kurva Akatsuki :D serema mala by si snimi urobiť bum bác :D rýchlo ďalší diel

2 Sayuriko MeiLin Hikarashi♥SB♥ Sayuriko MeiLin Hikarashi♥SB♥ | E-mail | Web | 19. dubna 2017 v 6:02 | Reagovat

už sa teším na povídku kterou se chystáš psát pro mne :D.Nevým se dočkat.

3 moje-farby moje-farby | Web | 22. dubna 2017 v 0:26 | Reagovat

no... zaujímavé :D
síce predosle casti som necitala ale zaujalo ma to...

4 Naomi (나오미) Naomi (나오미) | Web | 23. dubna 2017 v 19:43 | Reagovat

bude rodinné shledání? :P těším se na další díl :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.