°°° Just live, baka! And enjoy your life! °°°

* Chcete být SB? * !!!REKLAMY!!! *

Sice to nejspíš vypadá, že jsem opět neaktivní, ale momentálně ve volných chvílích přepisuji a opravuji staré povídky ;)

Dívka v bouři 03

28. září 2010 v 18:02 | Aki-chan |  povídky for me
Déšť ještě zesílil. O několik ulic dál jsem zaslechla sirény...ne, to nebyla policie, asi sanitka... Vítr byl najednou ještě chladnější. Lehce jsem se otřásla. Kdesi pod sebou slyším metro. Metro...vlaky...ano, ve vlaku jsem skončila.

Vlak přijížděl, začal zpomalovat. Už jsme jeli asi tři hodiny. Strčila jsem do spícího Naruta. "Vstávejte, tady vystupujeme." křikla jsem na kluky. Ti unaveně vstali. Když jsme vystoupili z vlaku, zůstali nechápavě stát. Byli jsme v malém městě, možná to byla až vesnice, která nemá jméno...doma. "Já myslel, že jsi z Tokia." přemýšlel Sai. "To je na opravdu hodně dlouho..." řekla jsem. "Ale teď pojďte." Táhla jsem se prázdnými ulicemi, až jsem to konečně uviděla. Pamatovala jsem si ho hlavně z fotek, protože jsem byla moc malá, když jsme náš dům opustili, ale byla jsem si jistá, že je to on. "Pojďte dál." řekla jsem a s klidem jsem šla přes zarostlou zahradu. "Počkej Aki!" zavolal Sasuke. "Jak dlouho si tu nebyla? Patnáct let? Myslíš, že si to za tu dobu nikdo nekoupil?" "Ne. Nejednou jsem tajně četla svou složku u ředitelky...bydliště mám psané pořád tady. Otec asi nebyl schopný společné vzpomínky prodat." ušklíbla jsem se. Klíč byl jako vždy v prasklině v omítce...byl už pořádně prorezlý, ale stále se dal použít. Odemkla jsem a rovnou jsem si to namířila do obýváku. V tlusté vrstvě prachu po nás na podlaze zůstávaly stopy. Stála jsem ze staré pohovky bílý igelit a posadila jsem se. Kluci mě následovali. "Tak, co bude teď?" zeptal se Naruto. "Pochybuju, že si to s tím FBI myslela vážně." "Myslela jsem to vážně." řekla jsem klidně. "Ze všeho nejdřív se musíme dostat do Ameriky. To bude stát peníze a proto jsme tady." "Jasně, proto tady sedíme na gauči." řekl ironicky Sai. Jen jsem protočila oči a vstala jsem. Rozhlédla jsem se po pokoji. Tohle jsem si jako jednu z mála věcí pamatovala...jak otec ukládal peníze. Prý se bankám nedá věřit, to mi tehdy řekl...a já vůbec nevěděla o čem mluví. Vím - zdá se vám to divné, že si to pamatuju, byly mi teprve dva roky, ale když se vám stane něco hrozného - zemře matka a uteče otec, člověku se z té doby zaryjou všechny vzpomínky hluboko do paměti. Na stěně visel obraz nějaké ženy, asi někoho z rodiny, také sešlý časem. Odhodila jsem ho, bylo mi jedno co se s ním stane. Vítězně jsem se usmála. Pokud se člověk zadíval, poznal, že část zdi je malována trochu jiným odstínem...že část zdí tam nepatří. "To je ono." řekla jsem klukům. Nechápavě se na mě podívali. Já jsem si dál hleděla svýho. Vzala jsem z poličky starou vázu...že by starožitnost? Mrštila jsem s ní o zem. Kluci polkli...děsila jsem je? Byla to zábava. Vzala jsem jeden z nejtlustších střepů...opatrně, abych se nepořezala. Pak jsem střep vrazila do stěny...ozval se nepříjemný kovový zvuk. Střepem jsem vymlátila zbytek tenké stěny, až se konečně před námi objevil trezor. Naruto obdivně hvízdl. "Jak jsi věděla, že tam je?" nechápal. "Věděla jsem, že tu někde byl...když se otec rozhodl odejít, asi to zadělal, aby ho nikdo nenašel." Teď jsem se musela soustředit. Nejednou jsem přemýšlela o útěku a snažila jsem se přijít na to, co by tady asi mohlo být za kód...časem mi z toho vyšla dvě možná čísla. Zkusila jsem první. A opravdu! Trezor se se zavrzáním otevřel. Naruto už se nadechoval, já jsem se jen zasmála. "Neboj, vysvětlím. Víš, je jenom jedno logické vysvětlení, proč to zadělal, místo toho, aby to vybral...po té nehodě se otec psychicky zhroutil. A to, že nebyl schopný trezor otevřít, znamená to, že buď mu to připomínalo bolest ze ztráty mámy a nebo špatné svědomí ze ztráty mě. Zkoušela jsem datumy narození...a povedlo se." "Aki, jsi borec." řekl Naruto, který vůbec nechápal jak to dělám...ale byly v tom jen roky plánovaného útěku. Vyndala jsem z trezoru několik balíčků časem nepoznamenaných bankovek a počítala. "Máme problém." řekla jsem po chvíli.
 


Komentáře

1 Jenny Jenny | Web | 30. září 2010 v 16:11 | Reagovat

dál! xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.