°°° Just live, baka! And enjoy your life! °°°

* Chcete být SB? * !!!REKLAMY!!! *

Sice to nejspíš vypadá, že jsem opět neaktivní, ale momentálně ve volných chvílích přepisuji a opravuji staré povídky ;)

Something in my Mind 1/2

1. září 2009 v 13:08 | Aki |  povídky for me
by Tez
________________________________________________________________________________________

d2b24d85ef_49477600_o2
Proboha, kde to jsem? Jak sem se sem dostala?
"Nevím, proč jsme ji tahali sebou..."
"Ale mistře, byla zraněná a navíc..."
"Zklapni." I když jsem netušila, kde jsem, musela jsem se uchechtnout. Co tohle bylo za lidi? Jeden vypadal, že má velký respekt ale ten druhý...
"Už ses probrala, krasotinko?!" V mém zorném poli se objevila tvář nějakého muže.
"Zkus na mě šáhnout a bude to to poslední, co uděláš!" Zavrčela jsem vražedně, když natáhl směrem ke mně ruku.
"Vidím, že tady mladá je plná života. Vem ji za Painem." Ten blonďák se zatvářil zděšeně.
"Když myslíte, mistře Sasori." Chytil mě za ruku a vytáhl mě na nohy. Trochu mě bodalo v břichu ale to se dalo přežít. Blonďák mě vystrkal až za dveře ošoupané místnosti.
Tak, aby nic nezaregistroval jsem se pokoušela sundat provaz, kterým jsem měla svázané ruce, zatímco jsem ho poslušně následovala.
"Pokoušíš se marně. Uzly mistra Sasoriho málo kdo rozváže. Dokonce ani síla ti nepomůže. Brání ti v proudění chakry tělem, proto se cítíš tak slabě." Zděšeně jsem zatuhla na místě. Otočil se na mě s úšklebkem na tváři.
"Můžeš to zkoušet hodiny a hodiny a stejně budeš muset počkat na někoho, kdo ti pomůže." Zaraženě jsem na něj hleděla, mezitím co on se královsky bavil. Pak se dal zase do pohybu.
"Kam jdeme?!" Necítila jsem strach, správný shinobi strach nezná ale ty zdi...jako by byly nasáklé zlem a smrtí. To zlo z nich přímo sálalo.
"Za našim Leadrem." Odpověděl bezbarvě. Rezignovaně jsem zastavila. On si toho všiml až po nějaké době, kdy už byl dost kroků dál odemě. Poplašně se otočil a provrtal mě pohledem. Pak si povzdechl načež zakroutil hlavou a něco si začal mrmlat. Přišel až ke mně a já uslyšela jen: "...všechny stejné." Pak chytil jeden konec lana a nešetrně s ním škubl.
I když jsem se různě vzpírala, měl několikanásobně větší sílu než já. Netrvalo dlouho a ocitli jsme se v místnosti tak podobné té předchozí, ve které jsem se probudila až na pár detailů. Tady nebylo ani to jedno lůžo...nebylo v té místnosti nic. Dotáhl mě skrze místnost ke dveřím, co se tyčily uprostřed oprýskané stěny.
"Měl bych tě varovat. Pain-sama nestrpí tohle tvé nafoukané chovaní takže si dávej pozor na jazyk. Je sice kliďas, ale když se naštve, to stojí fakt za to." V jeho hlase se odrazila úcta.
"Mluvíš jako nějaká stará babka." Zabodl do mě ostrý pohled ale pak zaklepal.
"Pain-sama, vedu vám tu holku, co jsme ji s mistrem Sasorim našli." Pak mě vstrčil do dveří a já se tváří v tvář ocitla muži, ze kterého jsem měla respekt, aniž bych ho znala.
"Můžeš jít, Deidaro." Podívala jsem se na blonďáka a i když jsem ho už od první chvíle neměla ráda, teď jsem doufala, že zůstane. Věnoval mi pohled, který mě zamrazil. Byl soucitný.
"Posaď se." Podívala jsem se na muže sedícího za stolem a, mírně řečeno, byla jsem v šoku. Po celém obličeji měl nespočet piercingů a jeho oči...nikdy jsem nic takového neviděla.
"Jak se jmenuješ?" Dokonce i jeho hlasu jsem se bála.
"H-Hatake A-Aki" Vykoktala jsem ze sebe a v duchu se omluvila tomu bláznovi s patkou, co jsem se mu smála.
"Jsi ze skryté listové, nemýlím-li se." Překvapeně jsem se na něj podívala. Pak jsem si vzpoměla na svoji čelenku.
"Hai" Špitla jsem a stiskla ruce v pěst, aby se tolik neklepaly.
"Víš, co potká lidi, kteří se k nám dostanou?" Cítila jsem, jak mi potůčky potu stékají po zádech.
"To netuším, pane." Jeho obličej nevyzařoval žádné emoce.
"Převážně smrt..." Srdce mi vynechalo pár úderů a pak se rozběhlo dvojnásobným tempem.
"...bojíš se smrti?" Jeho oči naprosto paralyzovaly ty moje, snad ani nemrknul.
"H-hai." Zježily se mi vlasy na zátylku z toho skřípavého smíchu.
"Jsi tak slabá..." Sklopila jsem hlavu. Tohle říkával i můj bratr.
"Ale jsi Hatake, dcera stříbrného bleska z listové. Dalo by se s tím něco dělat." Znovu jsem zůstala v šoku. Teď mě už doopravdy dost děsil.
"Pověz, chtěla bys být jednou z nás?" Mírně se naklonil přez stůl čímž mě donutil chtít splynout s židlí, na které sedím.
"J-já ne-nevím." Pípla jsem ale v ten okamžik se rozletěly dveře a já vyletěla pár stop do vzduchu i s židlí, na které jsem seděla. Fascinovaně jsem se dívala na ženu, co ladně vplula do místnosti a posadila se vedle leadra téhle společnosti. Její ohromující modré vlasy a zářivě modré oči přitahovaly všechnu možnou pozornost. Snažila jsem se nezírat na ni ale moc mi to nešlo, byla překrásná.
"Chci tvoji odpověĎ! Budeš tady u nás, buděš zdokonalovat své schopnosti a objevovat svoji skrytou sílu...nebo zemřeš." Polil mě ledový pot. Doopravdy jsem netušila, že to tady chodí až tak brutálně.
"Odpověz." Stále mluvil tím strašidelně tichým hlasem.
"H-hai" Na jeho tváři se objevil odporný, zákeřný úšklebek...asi se pokoušel o úsměv.
"Vítej v Akatsuki." Nahnul se k ženě, co přišla a něco jí začal šeptat. Ta nakonec přikývla a vstala.
"Pojď" Řekla chladným, přezto krásným melodickým hlasem a já taktak donutila své ochromené tělo, aby se postavilo a následovalo ji. Vedla mě spletí spousty chodeb až se nakonec zastavila u jedněch dveří.
"Jsem Konan a od teď se stanu tvojí noční můrou. Zítra tě budu čekat v 5 ráno před naší skrýší čímž započne náš první tréning. Teď jdi a načerpej sílu...Zaručuju ti, že ji budeš potřebovat." Žena, tedy Konan se lehce pousmála, pak zmizela za rohem další chotby a já osaměla. Opatrně jsem stiskla kliku dveří předemnou a vešla do pokoje. Byly to jen 4 oprýskané stěny s jednou postelí, jedním provizorním stolem, lampou a dvoumi dveřmi. Jedny vedly na chotbu a ty druhé po prozkoumání vedly do maličké koupelny. Nevypadalo to tady tak hrozně, jako na první pohled. Rači jsem uposlechla rady Konan a lehla si na docela nepohodlnou matraci.
Uběhlo půl roku, co mě sem dovedli a co se Konan stala mým Senseiem a jak mi slíbila i mojí noční můrou. Vůbec si nebrala servítky a já měla dojem, jako by ze mě chtěla sedřít všechnu kůži až na kosti. Kolik bolesti a zoufalých slz jsem musela protrpět, než mi oznámila, že zaznamenala maličký pokrok. Nenáviděla jsem se za svá rozhodnutí, litovala jich a tolikrát si přála zemřít ale ustála jsem to. Den za dnem jsem cítila, že přitvrzuje a že je to den za dnem těžší a těžší ale nevzdávala jsem to.
"Proč musím tolik dřít?" Zeptala jsem se jednoho parné dne Konan, když jsem ležela vyčerpaná, špinavá a zpocená v blátě a ona stála nade mnou.
"Aby jsi byla dobrá, jako my. Jsi úříliš slabá, aby jsme tě mohli pustit na nějakou misi." Řekla mi bez soucitu ale pak si ke mně klekla.
"Nevzdávej to. Jsi na dobré cestě stát se správným Shinobi." To ve mně vyplavilo vlnu energie a já se vzchopila na to, abych vstala a šla dál. Pak jako zázrakem jsem na sobě konečně pocítila tu změnu. Den za dnem jsem se cítila silnější a toho si všimli i ostatní. Nebyla jsem ani zdaleka tak dobří jako oni ale i přez to si ke mně začali chovat respekt. Byl sice malý ale respekt to byl. Mnozí si mě přestali dobírat kvůli mému původu a mé rodině.
Zrovna jsem trénovala jako většinu času, když mi kolem hlavy proletěl jílový motýl. Vyvolalo to na mé tváři nepatrný úsměv. Deidara, ten nehorázně odrzlý drzý hlupák, kterého jsem se snažila co nejvíce ignorovat mě i přez všechny tyhle pocity vždycky překvapil. Samozřejmě, že jsem ho tak nebrala, jako hlupáka, ale občas jsem se tak chovala. Byla to účinná zbraň proti jeho dotěrnosti.
Natáhla jsem dlaň a motýl mi na ní přistál, byl nádherný. Otočila jsem se a ve stínu stromu jsem uviděla stvořitele téhle krásy ležérně se opírat o kmen.
"Máš dneska volno?" Zeptala jsem se ho a pomalu přecházela jeho směrem. Jen pokrčil rameny.
"Do zítřka mám pohov. Pak odcházím s mistrem Sasurim na misi. Nechtěla by ses k nám přidat?" Úšklíbla jsem se na něj.
"O co jde?" Zeptala jsem se ho a upřela na něj zrak.
"Nic velkého, Orochimaru opět dělá problémy tak mu jdeme protřídit pokusné králíčky." Zakroutila jsm na ním hlavou.
"Pořád tě baví si ze všeho a všech utahovat?" Otočila jsem se k němu zády a vydala jsem se k místům, kdy jsem si nechala pití. On mě následoval.
"Dobře, dobře. Jen si jdeme pro pár informací od našich špehů a zkontrolovat je. Nic těžkého a ani nebezpečného...Pein-sama to povolil." Zarazila jsem se a upřela na něj pohled.
"Dobře, v kolik vyrážíme?"
"Stavím se k tobě v 6 ráno, hai?" Opět jsem nad tím zakroutila hlavou.
"Jsi blázen, víš to?" Konstatovala jsem a napila se.
"Tak zítra." Rozloučil se a zmizel mi z dohledu. Jen ten jílový motýlek dál poletoval okolo mě.
--------------------------
"Aki? Jdeš?" Dala jsem si poslední kunaie a shurikeny do taštičky nad zadkem, vzala si katanu a vyšla před pokoj. Tam už na mě čekal Deidara.
"Můžeme." Řekla jsem s úsměvem a vydali jsme se chotbami ven před náš úkryt. Tam už na nás čekal Sasori-sama se svojí ledovou maskou na obličeji.
"Jdete pozdě!" Zavrčel naštvaně a já se na něj kajícně usmála.
"Moc se omlouváme, mistře." Deidara mě předběhl a promluvil jako první. Sasori jen něco zamrmlal o nedochvilnosti a pak jsme se dali na cestu.
Běželi jsme dost dlouho v kuse, jako by jsme se měli dostat na konec světa ještě dnes před setměním. Po několika nekonečných hodinách jsme konečně stanuli před zchátralou budovou uprostřed palouko, hluboko v lese, kde jsem to neznala. Byl to docela veliký, hodně zchátralý dům který už z venčí vypadal neobytelně.
"Mistře Sasori, taky cítíte tlik chakry jako já?" Zavřela jsem oči a soustředila se na chakru v okolí. Ihned jsem ucítila spoustu chakry, která patřila spoustě lidí.
"Ano, Deidaro. Tohle se mi nelíbí..." Sotva to Sasori dořekl budova před námi vybuchla a vlna chakry, kterou byla exploze obohacena mě odhodila několik metrů daleko do lesa. Co nejrychleji sem se snažila vzpamatovat a vyhrabat se ze sutin. Pak jsem uviděla spousty ninjů sbíhajících se všemi směry k nám. Vytáhla jsem katanu a počkala na své nepřátele. Na rtech mi hrál mírný úsměv. Konečně budu moct předvést své umění v praxi. Ihned jsem se pustila do první linie ninjů. Hned, jak ke mě mířili jsem cítila, že nejsou zase tak silní, spíše naopak. Byla to v celku hračka. Další linie už byly těžší, tam jsem si jen s katanou a shurikeny neporadila, tak jsem začala používat i ninjutsu. Na mého ohnivého draka, kterého jsem vyvolala neměl nikdo. Rozdělena na několik klonů jsem obklíčila celou skupinu ninjů a tak lehce to šlo dál
"Aki bacha!" Otočila jsem se a jen tak tak jsem se vyhla letícímu kunai. Útočníka jsem ihned usmrtila kunaiem a pak se usmála na Deidaru. Ačkoliv jsem si ho nepouštěla moc k tělu, musela jsem uznat, že v bojích byl fakticky dobrý. Kažou chvíli se ozvala nějaká rána, když jeho tvorečkové našli cíl a vybuchly. Já se dál věnovala svým nepřátelům.
Začala jsem na sobě cítit, že mi dochází chakra a nepřátelé stále přicházeli. Už jsem nemohla použít žádnou z mých technik. Dál jsem se snažila probojovávat svým taijutsu ale po několika další obranných hmatech jsem padla na kolena. Z posledních sil jsem vytálha katanu a bránila se alespoň tak. To, že mě zranilo pár letících kunaiů jsem ani nebrala na vědomost. Netušila jsem, jak se mi podařilo další dva odrovnat ale v dálce jsem uslyšela volání mého jména. Chyba, kterou jsem udělala bylo, že jsem se otočila po hlase a uviděla ustaraného Deidaru. Pak mě odmrštila nějaké vlna energie a já zůstala o pár metrů dál ležet na zádech na zemi. Každý nádech mě bolel a já se ze všech zbylých sil snažila udržet oči otevřené. Svůj boj jsem nakonec prohrála a svět mi zmizel z očí. NAstala nekonečná, černo-černá tma.
--------------------------
Probrala jsem se ale nic jsem neviděla. Jako bych se ocitla v temnotě ale dál vnímala. Byla tady tma a chladno. Chtěla jsem se otočit ale měkdo mě zadržel. Uchopil mě za paže a znovu uložil na záda.
"Klidně lež." Oddechla jsem si, když jsem identifikovala onen hlas. Byl to Deidara. Většinou to pro mě znamenalo spoustu otravování a příšerně útrpných chvil ale teď jsem byla tak ráda, že jsem ho slyšela."Kde jsi?" Zeptala jsem se ho a rukou máchla kolem sebe. Bylo mi naprosto jedno, jak moc divně to znělo, prostě jsem se musela přesvědčit, že tu se mnou doopravdy je.
"Jsem tady, přímo vedle tebe. Sedím na tvé matraci." Objasnil mi a nakonec mě chytl za ruku. Byla jsem šťastná a přezto hodně zmatená.
"Já tě ale nevidím." Téměř zbytečně jsem konstatovala a snažila se zadržet slzy. Shinobi přece nepláčou.
"Neboj se. Nejsem sice nějak dobrý medic-ninja, od toho je tu Konan a ta potvrdila, že jsi naprosto vyčerpala svůj orgasus. Ani ona netuší, jak je to možné ale šla jsi až za maximum, to se jen tak někomu nepovede. Teď si tvůj organismus snaží vše obnovit tak, aby to v tobě fungovalo správně a proto odebírá všechnu energii pro životně důležité orgány. Teprve potom na řadu přijdou ty méně důležité. Neboj se, brzi to přejde." Ucítila jsem, jak mě hladí po vlasech a byla jsem za to tolik vděčná. V tuhle chvíli mě držel nad vodou a já se cítila v bezpečí.
"Ještě si odpočiň. Hodně to potřebuješ." Vstal z mé matrace, líbnul mě na čelo a zamířil ke dveřím.
"Děkuju, Deidaro." Špitla jsem a pak jsem zavřela nevidomé oči.
"Není za co. Udělal jsem to rád." Dveře se za ním zaklaply a já usnula roztžitým spánkem.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.