°°° Just live, baka! And enjoy your life! °°°

* Chcete být SB? * !!!REKLAMY!!! *

Sice to nejspíš vypadá, že jsem opět neaktivní, ale momentálně ve volných chvílích přepisuji a opravuji staré povídky ;)

Srpen 2009

Hledání sebe sama 1 - Rozhodnutí o přijetí, o budoucnosti

31. srpna 2009 v 20:51 | Aki
Před čtyřmi lety:

"Leyen, pojď jsem prosím. A zavolej i svého bratra!" Leyen ani netušila, že zrovna tato chvíle jí změní život. Zavolala svého bratra. Sedli si naproti svému otci a on jim oznámil, že se stěhují. Nevadilo jim to, řekli si, že se přestěhují jen z města do města a dál to neřešili, ale pak jim otec oznámil, že se přestěhují do Japonska. Ruki(Leyein bratr) se lekl tak, až z toho vyplivl na otce svou limonádu. Leyen nemohla dýchat. Nevěděla, jestli má být šťastná nebo skleslá. Japonsko zbožňovala, ale nikdy jí nenapadlo, že by se tam někdy přestěhovala. Je to kvůli otcovo práci. Leyen už to rozdýchala. Myslela si, že víc překvapující to snad už být nemůže, ale když se Ruki zeptal kam přesně se přestěhují, bylo jim řečeno, že budou žít někde na kraji Tokya. Ruki i Leyen byli šťastni a překvapeni, ale zároveň pociťovali smutek. Bylo jim řečeno, že už mají zařízenou i školu. Leyen v té době bylo 15 a ona měla jít do 1.ročníku na střední škole. Rukimu bylo 18, a měl dokončovat střední. Vše bylo zařízeno. Ani se nenadáli a za týden už seděli v letadle směr Tokyo. Letěli skoro celý den, nebo se jim to spíš zdálo, že to trvalo takovou dobu. Když přiletěli do Tokya, byli ubytováni v nějakém hotelu a hned brzy ráno se jeli podívat na jejich příští dům.
Přijeli k 'menší' vilce. Leyen otevřela dveře a zvědavě vešla dovnitř, hned za ní Ruki. Otec ještě něco zařizoval venku. Leyen a Ruki prozkoumávali přízemí vilky. Obývák i kuchyň už byli zařízeny a navíc to byli velmi prostorné místnosti. Za kuchyní byli menší dveře, které mířili do koupelny. Nebyli odděleni zdí, jen menší kuchyňkou. Za obývákem se ukrývali postarší dveře, vedli do sklepa. Tam se radši Leyen a Ruki podívat nechtěli. V obývacím pokoji byli polodlouhé 'balkonové' dveře, které vedli na celkem dosti rozsáhlou zahradu. Nádherný to pohled, i výhled. Spousta rozkvetlých sakur, tu vůni si ani nedokážete představit. Zahrada se protahovala a kolem stromů vedla úzká cestička. Mířila k malému rybníčku ve středu zahrady. Kousek o rybníčku byl útulný zahradní altánek. Byl to nádherný pohled, až vyrážel dech z plic. Nepopsatelná zážitek. Leyen se ale vzpamatovala a vrátila se do domu. Vystoupala po schodech do dalšího patra. Vedle schodů byli další schody, vedoucí do podkroví. Řekla si, že se tam podívá později. Vešla do 1.místnosti na levo od schodů. Hned jak vešla, místnost se jí zalíbila, jak tvarem tak i tím, že tam byl menší balkonek s výhledem na zahradu. Rozhodla, že zde bude její pokoj. Naprosti pokoji byla menší koupelna, celkem moderně zařízena. Vlastně v domě byli zařízeny všechny místnosti kromě pokojů. Vedle Leyenina pokoje byly další dveře, otevřela je. V místnosti už stál Ruki. Byla tvarově i velikostí podná jejímu pokoji, i jeho pokoj měla balkonek s výhledem na zahradu. Na konci chodby, vpravo od schodů měl nakonec ložnici jejich otec. Dokonce si tam zřídil i menší pracovnu. V ložnici byl o torchu větší balkon než v ostatních pokojích, ale také vedl směr na zahradu. Leyen sešla do obývaku, usadila se na gauč, ale brzy jí to omrzelo. Řekla si, že se rozhlídne z okna. Spatřila v okne v protější vilce nějakou dívku. V tu dobu a v tu chvíli ale ještě netušila, že s ní bude mít v budoucnu velmi blízký vztah.
Laivi prožívala opět další nudný den. Už si myslela, že se nudou snad ukouše k smrti, ale náhle zaslechla přijíždět vícero aut. Nevěnovala tomu pozornost, ale zaslechla jakési hlasy a rány. Pomyslela si, že to musí být ti nový sousedi. Šla se na okamžik projít po své zahradě, kterou jí paní Cho nechala zařídit. Byla to pro ní něco jako hodná teta, která se o ni velmi dobře stará. Laivi chtěla alespoń trochu relaxovat u bazénu, ale to bohužel nešlo. Jejich noví sousedé dělali strašný rámus. Uplynulo několik minut a ona už to nevydržela. Zalezla zpět do domu, přilítla do obývacího pokoje jako uragán a sledovala, co se děje. Náhle v protějším okně zahlédla dívku. Nešlo si jí nevšimnout. Ta dívka jakoby jí jakýsim nevysvětlitelným způsobem uchvátila. Ona ale ovšem také nevěděla, co si pro ní osud připravil.

SOUČASNOST
"Tati, tati!"
"Co se děje, Leyen?"
"Přišel ten dopis, z té vysoké školy!"
"A co? Vzali tě?"
"Já ještě nevím!"
"Ta sedej a rozbaluj!"
Leyen si přisedla na pohovku ke svému otci. Bylo to takové napětí, že by se atmosféra kolem nich dala krájet. Bylo by skvělé, kdyby Leyen vzali, její bratr Ruki chodil na tatáž skolu. Nyní tam bude skládat maturitu. Leyen přelétla písmenka v dopise tak rychle, jako kdyby měla každou chvíli oslepnout a už nikdy to nevidět.Za pár vteřin měla přečteno a věděla o rohodnutí, hodila dopis po otci a ten chudák si už myslel, že jí nevzali. Přečetl si to a byl samou radostí bez sebe. Ano! Vzali jí! Leyen se ještě chvíli nemohla nadechnout a pak měla slzy skoro na krajíčku. Byla velmi šťastná, byl to její sen studovat na této škole. Právě se vracel Ruki domů, Leyen mu hned skočila kolem krku. Chudák nevěděl, co se děje. Otec mu podal dopis. Ruki sdílel radost s nimi. Leyen na ni nečekala, musela se jít pochlubit svým známým z Anglie, a proto rychle vyběhla do svého pokoje, zapla si nota a hned všem začala psát, aby jim mohla zdělit tu úžasnou novinu.


"Laivi?"
"Ano, slečno Cho?"
"Máš tu dopis z té vysoké školy. Rozhodnutí o přijetí."
Laivi k paní Cho přilítla jako nametenej blesk, popadla dopis a rychle ho rozbalila. Trvalo to několik minut, tajuplné ticho plné očekávání. Laivi najednou jakoby samou radostí vypískla. Paní Cho byla šťastná i za ní. Pro Laivi to bylo obrovské štěstí, už od malička si přála chodit na tuto prestižní školu a nyní se jí její velké přání splní.

Hledání sebe sama - "recenze"

31. srpna 2009 v 20:50 | Aki
Leyen už v Tokyu žije 4roky, dnes je jí 19 a ona nastupuje na vysokou školu. Ještě ani netuší, co si pro ní život v Japonsku přichystal. Seznámíme se s dívkou jménen Laivi, která je v Tokyu snad už od malička. Žije u jedné milé dámy, která si jí 'adoptovala'. O Laivině minulosti se toho ví málo. Pouze to, že pochází z České republiky. Jak, kdy a proč se dostala do Japonska nikdo neví. Ani ona sama netuší, jak se její svět rázem změní, a to díky dívce jménem Leyen. Jak se tyto dvě dívky seznámí, co mezi nimi vznikne za vztah a jak se to nakonec vše vyvine?

Hledání sebe sama - postavy

31. srpna 2009 v 20:49 | Aki
Christie:
jméno - Laivi
věk - 18
rodina - nikdo nezbyl
země - češka, ale nyní žije v Japonsku v Tokyu
povaha - aktivní, bavící, ctižádostivá, charakterní, neústupná, pozitivní, přátelská, přirozená, samostatná, sebevědomá, spolehlivá, ulítlá, upřímná
podoba -
  • Výška: 171 - 175 cm
  • Hmotnost: 55 - 60 kg
  • Postava: štíhlá
  • Barva očí: zelená
  • Barva vlasů: blond - dlouhé nad zadek
Aki:
jméno - Leyen
věk - 19
rodina - otec a bratr
země - narodila v ČR, odstěhovali do Anglie a nyní žije v Tokyu v Japonsku
povaha - aktivní, bavící, bezstarostná, ctižádostivá, naslouchavá, nervózní, neústupná, obětavá, pečlivá, plánující, podporující, pořádná, pozitivní, přátelská, přirozená, romantická, samostatná, spolehlivá, stydlivá, ulítlá, upřímná, věrná, veselá, vypravěčská
podoba -
  • Výška: 166 - 170 cm
  • Hmotnost: 55 - 60 kg
  • Postava: štíhlá
  • Barva očí: modrá
  • Barva vlasů: červená - dlouhé do pasu

LIFE or DEATH 03

31. srpna 2009 v 20:49 | Aki |  LIFE or DEATH
Sai si sbalil potřebné věci do batohu a vyrazil na cestu. Cesta do Mlžné mu bude trvat zhruba dva dny.

Tsunade přišla k bráně a u brány už stáli připravené tými, které měli jít za Akatsuki. Kakashiho a Gaiovo tým, Nicol a Akimi Uchiha. Byli už kompletní a tak se vydali na cestu. K večeru se přiblížili ke skrýši Akatsuki, Tsunade navrhla odpočinek. Utábořili se. Ti, kdo měli držet hlídku, byli vždy rozděleni do dvojic. Nicol s Akimi, Kakashi se Sakurou, Sasuke s Narutem, Gai s Leem a Neji s TenTen. Jako první na službu se nabídli Gai a Lee. Stany byli rozděleni na kluky, dívky, senseie a pak samotná Tsunade.
Při Gaiovo a Leeho službě se nedělo vůbec nic. Šli je vystřídat Neji a TenTen.
Skoro celý tábor byl vzhůru, až na pár vyjímek. Tsunade usla, musela být fit. Gai usnul hned jak přišel do stanu, za to Kakashi byl začten do Itcha Itcha Paradise. Lee hned po službě také vytuhl, a Naruta byl tuhý pořád. Sasuke nemohl usnout, snažil se udržet na uzdě své pocity. Konečně má na blízku Itachiho a nemůže ho zničit. To samé pociťovali Nicol a Akimi. Sakura ovšem oka též nezamhouřila, musela myslet na Sasukeho.
Nejiho a TenTen šli vystřídat Kakashi a Sakura. Sakura na pár chvil prohodila řeč s TenTen, jako vždy. TenTen i Neji hned usli, za jejich služby se také nedělo nic neobvyklého. Kakashi pro jistotu vyvolal Pakkuna. Celou hlídku pročetl Itcha Itcha, zatímco Sakura čučela do ohně a pořád myslela na Sasukeho.
Takhle to trvalo asi dvě hodiny, pak šel Kakashi spát a Sakura šla probudit Sasukeho a Naruta. Pak šla spát. Kupodivu usla hned, to ale snad každý po své hlídce. Při Narutovo a Sasukeho hlídce se také nic nestalo. Jen se "škádlili" jako vždy.
Ráno ti dva vzbudili celý tábor. Vydali se k Akatsuki. Zanedlouho byli už příliš blízko, a proto na ně zaútočili dva členi Akatsuki. K jejich velkému štěstí to byli Itachi s Kisamem. Oba se ale divili, že na ně z Konohy nikdo neůtočí, a proto, až neradi, také neútočili. Itachi se divil, co tu dělají všichni zbylí Uchihové. Sasuke, i Nicol s Akimi. Usmál se nad tím. Vystoupila Tsunade a k nevíře všech přišla k Itachimu, vzdálenost od nich nebyla ani pouhý metr. Ona mu tak, aby to slyšel jen on, vysvětlila, že nutně potřebuje MLUVIT s Peinem. Itachi nechápal, o co tu de. Ale něco se muselo stát, jinak by v životě Tsunade nepřišla a nebyla by tak klidná. Zavedl jí k Peinovi, zatímco celá ta sebranka z Konohy čekala na jakémsi nádvoří ve skrýši Akatsuki. Kisame dostal za úkol je pohlídat.
Itachi zaklepal na Peina, ozvalo se tiché dále. Otevřel Tsunade dveře, nechal jí vejít a poškal venku.
"Pátá Hokage, samotná Tsunade, tady v Akatsuki?" divil se Pein, ale na tváři mu pohrával úsměv.
"Nepřišla jsem bojovat a nejsem tu ani jako zajatce, Peine! Přišla jsem vyjednávat!"
"Vyjednávat?"
"Hai, slyšíš až moc dobře!"
"Navrhuješ mír mezi Konohou a Akatsuki?"
"Navrhuju mír v celé zemi!"
"I s Orochimarem?"
"Bohužel.."
"To není jen tak, v životě by si se k něčemu takovému nesnížila!"
"Samozřejmě, že chci mír! Ale v takovéhle situaci je mír prostě nutný!"
"Tak, co se děje?"
"Čekala jsem, že to bude jednodušší. Myslela jsem, že máš v Konoze pár špehů, kteří tě o tom už informovali!?"
"O čem?"
"O válce!"
"Válka mezi..ninji?"
"Právě že ne!"
"V tom případě o ničem nevím.."
"Žádná válka mezi ninji se nechystá, nesmí. Teď se potřebuje celá země sjednotit!"
"Vysvětlíš mi už co se děje!?"
"Jistě, omlouvám se! Jistě znáš pověry o upírech, a o jejich sousedech, elfech?"
"No, ty pověry zná každý! Co je s nimi?"
"Upíři se spojili s elfy a hrozí nám válkou!" Tsunade čekala, že se jí Pein právě vysměje do obličeje. Jeho reakce jí naprosto překvapila.
"To..to není žert, že? Oni nám hrozí válkou?" Peinovi spadli ústa údivem málem až na podlahu.
"Samozřejmě, něco takového bych si nevymýšlela!"
"V tom případě, " Pein podal Tsunade ruku " souhlasím s mírem!"
Tsunade přijala jeho ruka a už oba podepisovali mírovou smlouvu.
"Budeme muset přijít do Konohy, nebo můžem zůstat ve své skrýši?"
"Záleží na vás, Peine. Ale navrhuji, ať všichni zůstanou na svých místech. Pravidelně Vám budeme podávat hlášení. Pokud nás upíři napadnou, pošleme okamžitou zprávu a vy budete nuceni přijít do hlavního města na pomoc!"
"Souhlasím! Pak tedy, zatím sbohem! Budeš potřebovat pomoc s Orochimarem?"
"Snad si s ním poradím. Děkuji!"
Pein vyprovodil Tsunade ven, zrovna když se otvírali dveře od kanceláře, vtrhl dovnitř Kakashi.
"Kakashi, co se děje?" Spražila ho Tsunade pohledem.
"Gomen, Pátá. Ale právě k nám dorazila zpráva z Konohy. Od Shizune!"
Tsunade se vyděsila, čekala nejhorší. Kakashi se ale usmál.
"Tak co se v té zprávě píše, Kakashi?"
"Jen samé dobré zprávy! Mágové nám nabízejí spojenectví ve válce proti upírům a elfům!"
"Mágové?" divil se Pein. Tsunade byla taktéž v rozpacích.
"Souhlasíme s nabídkou! Pokud možno, ať od nich nějaká zástupce dorazí co nejdříve do hlavního města!"
Kakashi kývl, napsal zprávu a po Pakkunovi jí poslal zpět do Konohy.
Tsunade byla šťastná, možná je potkalo štěstí.
Sebrala svou sebranku z Konohy a vraceli se zpět. Po jejich odchodu Pein vysvětlil situaci všem členům Akatsuki. Nezbylo jim nic jiného, než souhlasit.
Dalšího dne dorazila Tsunade s první skupinou do Konohy. Rozpustila je. Chtěla si jít odpočinout, ale nejdříve se vydala za Shizune do kanceláře, aby vyřešili tu zprávu.


"Twen? Twen?"
"Pane generále, co se děje?"
"Oh, Billy! Hledám Twen, neviděl si jí někde?"
"Je mi líto, ale neviděl. Až jí někde uvidím, řeknu jí, že jí hledáte!"
"Děkuji!"
Billy moc dobře věděl, kde Twen je. Svůj stan neopustila od doby, co do něj vešla. Billy téhle situace využil a šel za ní.
"Paní Hara?"
Twen se otočila a spatřila zase toho otravného mladíka. "Co zase chceš?"
Billy se uklonil. "Omlouvám se, ale hledá vás generál."
"Oh..aha. Hm, dík!"
Twen se sebrala a šla za generálem.
"Hledal jsi mě?"
"Twen!"
"Co se děje?"
"Tvůj bratr! Každou chvíli by tu měl být..A to není vše.."
"Je v pořádku?"
"To ano, je živý a zdravý. Ale..K večeru, čekáme vzácného hosta..."
"Koho?"
"Paní Elspyth Aki Thirsk.."
"Cože?"
"Ano. Přiletí večer, chce s tebou něco probrat."
"Asi to bude souviset s válkou.."
"Také si myslím.."
"Neboj se, budeš u toho jednání!"
"Díky!"
"A..až tu bude Nakama, dej mi prosím co nejrychleji vědět!"
"Jistě.."
"Děkuji.."
Sebrala se a šla zpět do svého stanu. Musela přemýšlet o tom, proč za ní zrovna teď míří její bratr, a ještě k tomu se zprávou z hlavního města. Co se to sakra děje?


Náhle se rozlétli dveře a v nich stál Crys. Wyl i Ylena se zvedli a odešli. Radši nechali Elspyth s Crysem o samotě. V tu chvíli Elspyth zapomněla na její smutek a opět se její vztek prodral na povrch. Už neseděla na zemi, nýbrž stála naproti Crysovi.
"Vysvětli mi, kde jsi sakra zase celý den byl?"
"Byl jsem s naším synem, s Lothrynem. Učil jsem ho lovit. Někdo ho to musí naučit, když jeho matka toho není schopna!"
"Tohle už nikdy neříkej!" S Elspyth cloumal vztek. V tu chvíli popadla vázu, mrskla s ní o zem. Během vteřiny stála vedle Cryse a už už ho málem zakousla.
"Chceš mě zabít? No tak to udělej, dělej!"
Držela ho za krk. Rozmyslela si to. Vztek z ní pomalu vyprchával. Otočil se k ní čelem a chytil jí ruce. Nebál se jí. Cítil její emoce. Cítil z ní vztek, ale i strach.
"Jsi slabá.."
Klekla si na zem. Po tvářích se jí pomalu spustily slzy.
"Vždy, když tě nejvíc potřebuju, tak tady nejsi..."
Už na ní nebyl naštvaný. Sedl si vedle ní a objal jí.
"Omlouvám se, ale...byl jsem s Lothrynem..."
"To chápu..ale už vůbec nejsi se mnou..."
"Vynahradím ti to, dnes..."
"Dnes večer odjíždím..."
"Kam odjíždíš?"
"Do země elfů, kvůli našemu spojenectví proti ninjům. Čekám, že mágové se chtějí také zapojit do války. Ale určitě se nepřipojí k nám. Žádám tě, pojď se mnou!"
"A co Lothryn?"
"Vezmeme ho také sebou! Prosím...Vrátíme se ještě dnes v noci. Nemohu tam být moc dlouho, zítra ráno mě čeká další schůze. Kvůli pomluvám co se šíří naší zemí."
"Zaslechl jsem je.."
"A co jsi s tím udělal? Nic!"
"Věděl jsem, že jsi proti tomu už použila různá opatření. Jak tě znám.."
"Zítřejší den bude náš.."
"Kdepak, zítra jsem ve službě. Musím nám sehnat další krev.."
"V tom případě, zítra budu celý den s Lothrynem.."
"Bude mít velkou radost.."
"To já taky. A teď už běž, oba se musítě připravit na cestu, tak jako já..."
Zvedla se a rozhodným krokem kráčela do své ložnice. Už se nebála. V obličeji měla opět její silný výraz. Šla se posílit na cestu.


"Zbláznila jste se, paní Sekai?"
"Proč bych se měla zbláznit?"
"Za mými zády, za zády našeho panovníka jste poslala zprávu o návrhu spojenectví ninjům?"
"Jistě! Pán o mém návrhu ví, a zcela s ním souhlasí!"
"Vaší povinností je chránit naše prastaré knihy a naše umění, naše kouzla. Prostě naše tajemství! Mírové smlouvy a podobné mám na starosti já!"
"Vy jste se ale k ničemu neměl, musela jsem to udělat! Pro dobro naší země.."
"Pro dobro? Vtáhla jste nás do války!"
"Tak jako tak by válka brzy přišla, a vy to víte Crewku!"
"Ano, vím. Ale postavit se na stranu slabších?"
"S naší pomocí mohou válku vyhrát! Upíři nám hrozí vyvražděním a elfové. Oh jistě, mají podobné schopnosti jako my. A teď jsou na straně těch krvelačných příšer! Na takovou stranu by jste se chtěl přidat?"
"Alespoň by jsme měli vítězství jasné!"
"Jaké vítězství!? Vyhráli by sjem válku, to sice ano. Ale co z toho! Upíři by se prohlásili za hlavu všech říší. Byli by jsme opět bezvýznamní, naše uznání za činy ve válce by se ztratilo kamsi do temnoty, která celý svět stejně brzy pohltí."
"Použila si schopnost nálednutí do budoucnosti, že o tom mluvíš tak jistě?"
"Ne, ale každému to hned dojde! Upíři jen využívají lidi k jejich hře. Byli by jsme jen další figurky na porážku. Bůh ví, co upíři skutečně plánují..."

LIFE or DEATH 02

31. srpna 2009 v 20:48 | Aki |  LIFE or DEATH
"Tsunade?"
"Ano, Shizune?"
"Vrátili se týmy z mise. Můžete je rozdělit do skupin.."
"Hai...Nechám je u svých senseiů, ale Saie polšu do Mlžné znovu."
"Proč? Chcete se ho snad zbavit?"
"To zrovna nemám v úmyslu, teď je nám všechna pomoc dobrá. Ale potřebuji, aby sebou přivedl jednu ANBU členku, která s námi už dlouho spolupracuje."
"Myslíte Minu?"
"Hai..A pošli mi sem prosím všechny tými, ale bez Saie!"
"Hai.."
Shizune zmizela za dveřmi a pak se k Tsunade do kanceláře nahrnula hromada lidí.
Tsunade jim vysvětlila situaci a rozdělila je do dvou skupin.
"V první skupině, která pujde vyjednávat s Akatsuku. Její členové jsou zatím Nicol a Akimi Uchiha, Kakashi a Gai. Nyní k nim přiřazuji - Sakuru Haruno, Sasukeho Uchihu, Naruta, TenTen, Rock Leeho a Nejiho Hyuugu. Berte prosím na vědomí, že je to vyjednávání mezi námi a Akatsuki - potřebujeme se sjednotit! Sasuke?"
"Chápu, žádný boj s Itachim. Ve válce je nám každá pomoc dobrá.." zabručel Sasuke.
"Výborně. Druhá skupina, ta bude vyjednávat s Orochimarem. Zatím jsou jejími členy - Hikairi Hyuuga, Hikarashi Sakura, Kurenai a Asumo. Přiřazuji k nim - Shikamaru, Ino, Chouji, Hinata, Kiba a Shino. Dotazy?"
"Jo! Jeden bych měl, proč všichni zbylí Uchihové z vesnice musejí jít zrovna za Akatsuki. Třeba já bych šel zrovna radši za Orochimarem!?"
"To víš že jo! A Orochimaru si tě pak nechá, protože tě chce jako své přístí tělo! Tak na to rychle zapomeň, Sasuke! Chápu, že jako Uchiha by jsi Itachiho nejraději zabil, což i tvé sestřenice, ale budete to muset nějak vydržet!"
"Jo, chápu!"
"Takže, zejtra se ráno u brány sejde první skupina - Akatsuki. Až se první skupina vrátí, může vyrazit druhá. S oběma skupinami budu cestovat i já i Jirayia!"
"Proč ten pustevní zvrhlík???"
Sakura radši do Naruta šťouchla, protože si snad každý krom něj všiml jejího otráveného obličeje. Všichni jednohlasně pronesli "Hai" a dál už si šel každý po svém.
Pak do kanceláře přišel Sai.
"Oh, Saii."
"Pátá?"
"Mrmí mě, že nebudeš moct jít s ostatními na misi, ale budeš mít misi jinou."
"Hai."
"Chci, aby si šel s Yamatou zpět do Mlžné a přivedl mi jednu z ANBU. Již dlouho s námi spolupracuje a já bych jí nyní potřebovala zde, s námi."
"Hai."
"Zítra odpoledne vyrazíte."
"Hai."
Jeho "Hai" už jí začalo lízt celkem na nervy a na čele jí vylézela její strašlivá žíla, tak mu radši pokynula, aby už šel. Srovnala papíry na stole a šla si odpočinout. Musela se alespoň trochu vyspat na zítřejší misi.
"Mino?"
"Hai, děje se něco?"
"Přišla ti nějaká zpráva z hl.města. Od Tsunade-sama."
'Co asi tak může chtít?' přemýšlela Mina a pomalu otevírala obálku. Otevřela dopis. V něm byla jen informace, že si pro ní za krátkou dobu přijdou dva muži z ANBU z Konohy. Prý jí nyní potřebuje v hl.městě. Mina neměla chuť ani odepisovat, prostě se sebrala a šla do svého domu, kde bude čekat až jí stráže od brány oznámí, že si pro ní přišli dva muži z hlavního města. Přemýšlela, sli má vůbec vyslyšet Tsunadinu prosbu. Byla jí vděčná za moc věcí, jedna z nich byla i její nynější postavení. Její povinností bylo vyslyšet prosby Páté. Beztak nemůže nechat svojí zemi jen tak padnout. Nebavilo jí sedět a zírat z okna na vesničany, a proto jsi začala balit nepotřebnější věci.


"Já to nechápu..."
"Co nechápeš, chlapče?"
"Paní Hara. Mohla by žív dál v klášteře a dělat kněžku a učit se našemu starému umění, ale místo toho se tady radši válí na poli s vojáky. Každá žena, ba i muž v naší zemi by dal cokoliv za to, kdyby měl její poslání. Tak proč, proč je tady?"
"Jo hochu, ani já tomu nerozumím. Víš, možná ten život není takový, jaký si ho představuješ. Pro někoho je být kěnžkou celý život, ale pro ní...pro ní je to třeba utrpení..."
"Má paní Hara nějaké sourozence?"
"Má maldšího bratra...Nakama se jmenuje."
"Kde žije?"
"V hlavním městě."
"Proč tedy nežije paní Hara tam, s ním?"
"Nemá hlavní město ráda, utekla odtamtud. Měla štěstí, že jí mniši z kláštera nehledali. Nakama jí kryl, a oni jí díky němu nechali být."
"Hele, nebavte se o mě, jakobych mezi vámi nebyla!" pokřikla na ně v tu chvíli vedle nich stojící Twen.
"Odpusťte, paní Hara." uklonil se mladý voják a odešel. Ona se po něm jen otočila a pak svého generála povrtala pohledem.
"Co jsi mu řekl?"
"Vše, co vím..." Twen byla celkem rozrušená, ale generál hovořil jasně a klidně.
"Proč si to udělal!!?"
"Chtěl vědět, proč jsi se vzdala svých schopností a utekla jsi."
"Řekl jsi mu o mém btartrovi?"
"Ano. Ale zajímáš ho spíše ty.."
"Proč?"
"Zajímá, proč si to udělala."
"Do toho mu nic není! A ty taky nemusíš vyslepičit hned vše co o mě víš!"
"Odpusť...Je mladý a zvědavý..."
"Hm, to je mi jedno! Hlavně jestli se umí bít, jinak tady nemá co pohledávat! Je snad tvůj příbuzný?"
"Ne.."
"Tak proč ho tolik bráníš?"
"Je jako tvůj brar, Twen. Co by asi Nakama dal za to, aby tě opět spatřil a objal svou velkou sestřičku. Co myslíš? Jak se mu asi daří?"
"Bratra do toho netahej!"
"Nebuď taková...aby jsi věděla, tvůj bratr je na cestě.."
"Cože?"
"Míří z hlavního města sem, kvůli nějakému poselství."
"Aha....A.."
"Až tu bude, dám ti co nejrychleji vědět!" usmál se na ní generál.
"Děkuji..a...omlouvám se!" Pro Twen to možná ani nebyl generál, byl pro ní skoro jako její otec.
Twen zrovna procházela kolem mladíkova stanu, on z ní nemohl spusti oči. Něco na ní prostě viděl, něco ho na ní prostě přitahovalo. Twen si toho nevšimla a zašla do svého stanu, chtěla jsi trochu odpčinout a snad i něco pojíst a popít.


Yuriko to měla jen tak tak, ale k večeru našla jak Gaarinku, tak Tami v jedné hospodě. Seděli u spolčeného stolu. Vešla dovnitř, přisedla si k nim a z kapsy vytáhla dopis z pečetí královské rodiny.
"Kdo k sakru jsi?" zeptala se podezíravě Tami.
"A co po nás chceš?" ptala se zase omámeně Gaarinka.
Yuriko odhrnula kapuci a odkryla svou tvář. Obě ženy se podivili.
"Vzácná to návštěva. Vítej, Yuriko."Přivítala jí Tami.
"Že by jsi se přeci jen rozmyslela, a vrátila se k nám do tria?" ptala se Gaarinka, čekala, ře řekne 'ano', ale odpověď jí překvapila.
"Je mi líto, dámy. Ale nyní jsem ochránkyně naší princezna, nyní už královny. Přináším vám od ní zprávu."
"Je pravda co se povodá?"
"Vážně si najala trojčata, aby zabili tatíčka a pak podplatila sourozence, aby se vzdali trůnu?"
"Není to pravda! A vás žáda, aby jste objevili člověka, který může za to, že se tohle říká."
"Noo, to není práce nic moc!" odfrkla si Gaarinka, čekala něco mnohem více zábavnějšího a brutálnějšího.
"Když ho najdete, odměna vás nemine. Navíc si s tím zločincem budete moct naložit podle svého."
"Hmm...to zní lákavěji, ale ještě pořád to není ono." olizovala si horní ret Tami.
"Když úkol splníte podle královniných očekávání a požadavků, budete zaměstnáni v jejích službách. Pak už budou následovat jen tajné misi, a ty už za něco stojí." zasmála se Yuriko.
Gaarinka i Tami nakonec souhlasily a Yuriko se uvnitř sebe smála, jak je přelstila. Bude o tom jset ale královně říct, snad nebude mít nic proti. Yuriko se zvedla a když byla u dvěří, zavolala na ně, ať nezapomenou. Zítra dopoledne na hradě. Obě kývli a začali spolu rozmlouvat u pár skleniček lahodné a hořké krve nějakáho novorozence ze světa ninjů.
"Hej, hele ty!"
"Hm?"
"Neviděl si někde mé bratry? Hirohiho a Kurana?"
"Jistě, viděl. Před chvíli se vrátli domů z nějaké hospody. Byli na moc jak nějací.."
"To by stačilo!" Arien se naštvala a užuž se chystala toho dědka pokousat, pak si to ale rozmyslela a hopem skokem byla doma. Zabouchal za sebou dveře a uklouzla po něčem si, co leželo hned za dveřmi. Bartři se lekli, co se stalo, ale když vyběhli před dveře obývacího pokoje jejich domu ještě po rodičích, spatřili svou mladší sestru jak se válí na zemi, a proto se začali okamžite smát. Arien je jen sjela pohledem, vzala z pod sebe kus papíru, po kterém uklouzla a šla do celkem velice prostorné kuchyně. Posadila se na židli a začala číst. Nechápala, co po ní a jejích btratřích tak náhle královská rodina chce. Šla za svými bratry a přečetla jim dopis. Byli v šoku, stejně jako ona. Rozhodli se, že na cestu se vydají tak kolem půlnoci, a tak si šli ještě na chvilku zdřímnout.
Královna byla vzteky bez sebe a ještě k tomu zoufalá. Nechápala, proč by si někdo takovou věc vymýšlel, a zoufalá byla proto, že nikde nemohla sehnat Cryse. Kde vždy byl, když ho nejvíc potřebovala? Už nevěděla, co dělat, a proto začala vzteky rozbíjet všechen porcelán, co se jí do ruky dostal. Náhle se rozevřeli dveře a v nich stál její bratr Wyl a sestra Ylena. Rozeběhli se k ní, když si zrovna Elspyth klekala na zem. Klekli k ní, každý jí obejmul z jedné strany a oba jí utěšovali.


"Nám snad válka nehrozí?"
"Nám ne, nikdo nevyhlásil válku nám a my nevyhlásili válku nikomu."
"Řekni, Crewku, kdo má nejsilnější vojsko a tudíž vyhraju válku?"
"No, nejslinjší vojsko mají upíři, ale válku by vyhrát mohli."
"Vyhlásili někomu válku?"
"Ano, spojili se s elfy a vyhlásili válku ninjům."
"Oh, aha. Navrhuji se tedy spojit s ninji, uzavřít s nimi spojenectví a jít do války proti upírům a elfům!"
"Zbláznila jste se, madam?"
"Ne, proč!? Přece nečekáte, že když se chystá válka, tak budu jen tak sedět na prdeli, nic nedělat a schovávat se ve stínech a čekat, až někdo udeří!?"
"Paní má pravdu, Crewku!"
"Ty se do toho nepleť! Nemáš ještě skoro žádné zkušenosti!"
"Crewku! Nech toho! Sám moc dobře víš, že mám pravdu opět já!" dohadovala se s mnichem opět Sekai.

LIFE or DEATH 01

31. srpna 2009 v 20:46 | Aki |  LIFE or DEATH
Mimochodem, vesnice v Narutovi(Písečná, Mlžná, Zvučná, Listová, Akatsuki, atd.) jsou všechny v jedné zemi - Konoha. Doufám, že pochopili xD
________________________________________________________________________________

"Shizune, svolej mi okamžitě všechny jouniny!"
"Hai, Tsunade-sama, už běžím!"
Shizune se rozběhla a scháněla všechny jouniny.
Za pár minut stáli u kage v kanceláři - Nicol a Akimi Uchiha, Hikairi Hyuuga, Hikarashi Sakura, Kakashi, Gai, Kurenai a Asuma.
"Co se děje, Pátá?" ptá se Hikairi.
Nikdo neví co se děje a všichni jsou celkem vyděšení.
"Něco od vás potřebuji, je to velice důležité! Jak jistě víte, Orochimaru i Akatsuhi nám hrozí válkou. Bohužel nejsou jediní. Upíři také hrozí válkou, nejhorší na tom je to, že elfové se nejspíše přidají k nim jako spojenci. Chci od vás jediné, pomoc! Musím sjednotit Konohu. Pokud máme čekat útok od upírů a elfů, potřebujeme mít svět ninjů sjednocen. Z Konohy byli vyslány dopisy ostatním vesnicím. Odpovědi od nich už jsme dostali - jsou s námi. Potřebuji ale nějakého dobrovolníka, který půjde do Mlžné a informuje je o nynější situaci. Pak tu máme následují, a to velice těžké úkoly. Potřebuji, aby jste se rozdělili do skupiny po čtyřech. Každá se skupina se vydá jinam. Jedna pujde za Orochimarem a ta druhá za Akatsuki. Vím, je to velmi nebezpečné, ale nutné! Doufejme, že budou s mírem souhlasit, až se dozví o vážné situaci celé naší země. Aby to nebrali na lehkou váhu, nejdříve vyrazí jedna skupina a ta až se vrátí, vyrazí druhá. Já pujdu s obouma skupinama, aby to Orochimaru i Akatsuki brali ještě vážněji. Do mlžné, jsem zapomněla, už jsem vyslala pár ninjů z Konohy - Neji, Lee, TenTen, Sakura, Naruto, Sasuke, Shikamaru, Ino, Chouji, Hinata, Kiba, Shina a Sai. Až se vrátí, rozdělíme je ještě mezi dvě skupiny. Dotazy?"
"Skupiny?"
"Oh jistě, první skupina - ta půjde za Akatsuki. Členové: Nicol a Akimi Uchiha, Kurenai a Asumo. Druhá skupina - má na starost Orochimara. Členi: Hikairi Hyuuga, Hikarashi Sakura, Kakashi a Gai. Dotazy?"
"Kdy vyrazíme?"
"Měli by jsme co nejdříve. Zítra ráno vás čekám u brány!"
"Hai.."
"Můžete odejít.." propustila je Tsunade.
"Shizune?"
"Ano, Páta?"
"Mám pro tebe práci!"
"Hai!"
"Zatímco budu pryč, budeš za mě zaskakovat jako kage!"
"Uhm, já? Nebylo by lepší, aby se toho ujal Jirayia-sama?"
"No to rozhodně ne! Beru ho sebou!"
"Jak to ale chcete zařídit, sama?"
"Tak za hodinu provedu hlášení pro celou vesnici! Nebude jim zbývat nic jiného, než souhlasit...Pomůžeš mi, Shizune? Prosím.."
"Jistě, můžete se na mě spolehnout, sama!!" usmála se a šla připravit Konohu na velké prohlášení Tsunade-sama.
"Okamžitě mi sem zavolejte Twen!"
"Ano pane!"

"Twen? Twen?"
Twen se jen tak povalovala na louce u svého stanu, když náhle uslyšela, jak jí hledá nějaký voják.
"Hm? Tady sem!"
"Oh, promiňte paní Hara. Pán vás volá, máte jít za ním okamžitě do hl.stanu!"
"Že už letim..."
"Letíte? Promiňte, vy máte křídla?"
"Ne, proboha! Copak jsem nějakej pták??"
"Omlouvám se..."
"Hm.." Twen si ho nevšímala a šla zjistit, co se děje.
"Tak jsem tady, přál jste si mě vidět?"
"Není čas na vtipy!"
'S nim taky není žádná prdel...' pomyslela si Twen a posadila se naproti generálovi.
"Tak co se děje?"
"Doslechl jsem se od svých zdrojů, že upíři hrozí válku ninjům.."
"No a?"
"Pokládají nás za naše spojence..."
"To je samozřejmé.."
"Že ty se znáš s novou královnou neznamená, že nás hned bude nazývat svými spojenci!"
"No fajn! Uvědomte si, ale, pane generále, že pokud nejsme jejimi spojenci, tak jsme proti nim.."
Generál se zamyslel.
"A pokud vím, tak jejich vojsko zatím nikdo neporazil, a my bysme na tom nebyli o nic líp, než-li ostatní."
"Máš pravdu Twen, radši býti jejimi spojenci, než stát proti nim.."
"No tak vidíte! A pokud dovolíte, pujdu pokračovat v činosti..."
Twen se zvedla a odešla zpět na své místo.
"Zavolejte my jsem okamžitě paní Yuriko Marashi!"
"Stalo se něco, má paní?"
"Neptej se a jdi!"
"Jistě.."
Ubohý sluha, mladý, se radši rychle odebral z královniny blízkosti a bežel najít její ochránkyni.
"Paní Marashi!? Královna si vás žáda.."
"Stalo se něco?"
"Nevím, je ale velmi rozručená..Měla by jste si pospíšit.."
Yuriko si radši pospíšila. Naneštěstí byla zrovna v králoství. Za pár minut byla v královnině pokoji. Vešla a zavřela za sebou dveře, hluboce se uklonila. Zdvihla hlavu a čekala, co se bude dít.
"Posaď se, Yuriko.." nabídla Elpsyth své služebnici židli. Yuriko se posadila a čekala, co má její paní na srdci.
"Zaslechla jsem nějaké řeči.." mluvila zcela klidně.
"Prosím?"
"Řeči, které o mě kolují v mé vlastní zemi!"
"Nic jsem nezaslechla, povíte mi prosím, co jste slyšela?"
"Oh jistě! Prý jsem si najala trojčata z rodu von Algado, aby zabili mého otce. Udělala jsem to prý jen kvůli tomu, abych mohla usednout na trůn. Pak jsem donutila své starší sourozence, aby odmítli trůn. Co na to říkáš?"
"Tomu nevěřím!"
"Nejspíš s tím přišel někdo z mých služebníků! Chci po tobě, abys našla někoho, kdo by ho dokázal najít a potresta podle vlastních potřeb a způsobů."
"O někom bych věděla, budete je chtít vidět?"
"Zejtra mi je přivedeš ukázat. A když už mi je přivedeš, mohla by jsi k nám na hrad pozvat i trojčata. Ráda bych si s nima promluvila."
"Jistě má paní, zítra je tu všechny budete mít."
Yuriko na nic nečekala, sedla na draka a letěla. Nejdřívě předá zprávu trojčatům, pak najde ty dvě. Věděla, že na ně je největší spolehnutí. Ještě nikdy jí nezradily. Jedna z nich je vražedkyně - Gaarinka Nii, a druhá zase lovkyně - Tami Yumiko. Výborná na dvojice.
"Pane, paní Saionji chce s vámi mluvit!"
"Stalo se v chrámu snad něco?"
"To netuším.."
"Paní?"
"Oh, jsem ráda, že si dorazil tak rychle."
"Stalo se něco?"
"Ne, jen se nudím!"
"Prosím?"
"Je tu hrozná nuda, pořád jen střežím knihum ve které se ukrývá veškerá naše magie. Den ode dne je to nudnější a nudnější. Nic se neděje a ani nikdy dít nebude!"
"To nemůžete vědět!"
"Sám to víte až moc dobře!!"
"A co s tím chcete udělat?"
"Jen mám malou prosbu.."
"Ano?" Mnich Crewk se obával toho, co jeho paní vysloví.
"Chtěla by se podívat do okolních zemí a navštívit je.."
"To je nepřípustné!!"
"Proč?"
"V okolních světech hrozí válka! Nyní nemůžete cestovat!"

LIFE or DEATH - recenze

31. srpna 2009 v 20:45 | Aki |  LIFE or DEATH
mapa:
mapa
________________________________________________________________________________

Schyluje se k válce. Povraždí se všichni navzájem, či se stanou přáteli? Či snad někdo mezi sebou bude i tak válčit? Zemře někdo, či naopak někdo ožije? Zvítězí ve válce jedna země a bude vládnout ostatním? Zachvátí se mezi světy panika a chaos, či někdo mezi všemi nastolí mír? Bude muset kvůli tomu někdo zemřít? To vše...vše nejasné..je psáno ve hvězdách.

Svět ninjů, zdá se, má velké potíže. Konoze hrozí napadnutí od Orochimara a jeho stoupenců a možná i od Akatsuki. Země upírů též hrozí válkou. Jak se s tím Konoha vypořádá? Nastolí mír, vzdá se, či se hrdě postaví a pokusí se všem soupeřům odolat? Spojí se snad s Orochimarem a Akatsuki proti upírům? Nebo se upírům podrobí? To vše záleží na ději událostí a na Tsunade. Možná i na některých jiných hrdinech...

Elfové žijí v klidu a míru. Ale jak dlouho ještě? Nedalo by se říct, že jich je málo. Vojáků mají nespočet, i když nejsilnější země to není. Budou dělat, že se kolem nic neděje, nebo se zapojí do války o území?

Upíři hrozí válkou snad každému. Nebojí se válčit o území, na kterém by mohli rozšířit svou zem a svůj svět. Mají nejslinější a snad i nejstrašidelnější armádu ze všech. Bojí se ale jedné věci....nová královna. Je snad pravda, co po zemi koluje za zvěsti? Nechala princezna úmyslně zabít svého otce aby mohla nastoupit na trůn, či jsou to jen báchorky vymyšlené upovídanými starci? Lidé žijící v blízkosti hradu tomu nevěří, ale co ti ostatní? Strhnou svou královnu z trůnu a vzbudí vzpouru? Či snad na to zapomenou a budeou mezi sebou žít v klidu a připravovat se na válku, která jistě příde. Přinese zemi blahobyt, či bídu a strach? Budou se muset upíři nadále skrývat, či s tím nová královna něco udělá?

Svět mágů...prastarých mágů. Země nejstarší ze všech, a snad i nejtajemnější. Co se opravdu ukrývá za všemi těmi pověrami, které se šíří celým světem o magii? To nikdo netuší. Mágové jsou velmi tajemné bytosti a do okolních zemí vstupují jen málokdy. Co mágové chystají? Až upíři nade všemi vyhrajou, porazí je a sami budou vládnout všem? Nebo se opravdu ukrývají ve stínech a bojí se války, která jim nehrozí. Mégové žijí v tichu a tajemnu, už po staletí se o nich skoro nic neví. Nevystrkují paty ze svého domova, za jakým účelem?
Láska, tajemství, intriky...strach....Smrt číhá za rohem a chopí se každé příležitosti. Jak to tedy nakonec bude? Zemřou všichni díky své tvrdohlavosti a důstojnosti? Oh, ano! Budoucnost je velmi nejasná, a je v rukách mladých hrdinů - Nicol Uchiha, Akimi Uchiha, Hikairi Hyuuga, Hikarashi Sakura, Mina Kaguya, Twen Hara Katomi, Arien Mariko von Algado, Gaarinka Nii, Yuriko Marashi, Tami Yumiko, Elspyth Aki Thirsk a Sekai Saionji.

Nitky osudu 04

31. srpna 2009 v 20:44 | Aki |  Nitky osudu
Druhý den ráno se obě vzbudili brzy. Sbalili si věci a vydali se na cestu. Nevěděli ani kam mají jít, ale tušili, že se Orochimaru vydal do Zvučné. Po nějaké době Aki ucítila něčí chakru. Plně se soustředila a zjistila, že je přibližně šest lidí sleduje.
"Taki!?"
"Hm?"
"Máme v patách ty speciální jednotky..."
"A sakra, co teď?"
"Těch se jen tak nezbavíme, tak jako tak budeme muset bojovat..."
"No, když nic jiného nezbývá...Navrhuji se ale nejdřív někde ukrýt a vyčkat.."
"Souhlasím.."
Ukryli se v křoví co bylo poblíž. Náhle jim prolítl kunai nad hlavou. Otočili se a za nima stáli dva z té jednotky.
"Ále ále, my už jsme se přeci viděli!" říkal ten jeden a díval se směrem k Aki.
"Hm..to byla nějaká náhoda.."
"Ty jsi ta ANBU z Konohy!"
"A! Těsně vedle, byla jsem ANBU..."
"Podvedla jsi nás a ještě k tomu jsi z nás vytáhla informace!"
"Vám to ale rychle pálí.."
"Za to si odneseš trest!"
""Za to by jste si ale trest měli odnést spíše vy, hoši.." Prohodila jen tak mezi řečí Taki.
"Ty se do toho nepleť a radši nám vysvětli, jak si ho mohla zabít?"
"Já ho ale nezabila!!"
"Důkazy jasně svědčí proti tobě!"
"Budeme tady jen tak krafat, něëbo se už něco bude dít?" zívla si Aki.
Ti dva na ně zaůtočili, Aki stihla útok včas zastavit. Aktivovala sharingan a strhla se bitka. Taki z batohu vytáhla ještě pár origamů co jí zbylo a pomocí chakry je probudila k životu. Ovládala je jako své loutky a poslala je proti těm dvoum. Aki moc nechtěla plýtvat chakrou jenom kvůli dvoum malým chlapečkům, a proto používala jen lehké ninjutsu. Brzy ty dva zneškodnili, ale blížili se další. Ty už byli o něco silnější. Aki na ně začala používat techniky ohně a pár genjutsu.
Nedaleko nich byl Orochimaru. Vycítil tu spoustu chakry a rozhodl se podívat se na to zblízka. Dorazil právě včas. Aki a Taki zlikvidovali další dva, ale objevili se další. Tentokrát jich ale bylo šest.
"Neříkala si, že je jich jenom šest?"
"Taky nechápu kde se jich tu vzalo tolik!"
S dalšími dvoumi si ještě uměli poradit, ale byli velmi silní, a proto jim rychle docházela chakra. Už byli na pokraji svých sil, když v tom náhle, ač velice nerad, zasáhl Orochimaru. Zabil ten zbytek.
"Proč si to udělal?" Rozčilovala se Aki, zatímco Taki seděla vedle ní na zemi a skoro nedýchala. Použila moc chakry a proto se v ní opět probudila její nemoc. Začala kašlat krev. Aki si sedla k ní a z jejího batohu rychle vytáhla Takiiny prášky.
"Mátě obě velmi zajímavou a silnou chakru..Nechcete se ke mně připojit?"
"Cože?" Zvedla se udivením Aki.
"J-jo. P-při-j-jímá-me tv-ou na-b-bíd-k-ku..." odpověděla Taki.
Aki se k ní sklonila. "Blázníš?"
"Ne, to je přeci to, co jsme chtěli!"
Aki nakonec souhlasila. Pomohla Taki vstát a dojít až do Zvučné. Nebylo to moc daleko. Orochimaru zavolal Kabuta a předal Taki do jeho rukou. Aki se to moc nezdálo, ale Orochimaru jí uklidnil tím, že je Kabuto medic. O to se jí to nezdálo víc. Odvedl jí do jejího pokoje a tam už jí nechal, ať si dělá co chce. Za pár okamžiků se dveře opět otevřeli a dovnitř vstoupila Taki.
"Tak co, jak ti je?"
"No, lepší to nebude, ale nejhorší to taky není. Ten brejlovec je v medic ninjutsu docela dobrej. Celkem mi pomohl..."
"Jmenuju se Kabuto!"
"Oh, no..dík...a promiň.."
"Hm.." Odešel.
Aki se moc nezamlouval, ale jí se nezamlouvalo ani to, že musela být u Orochimara. Ale pro pomstu za to křivé obvinění byla schopna udělat cokoliv. I se stát členem Akatsuki. Což Taki též.

Nitky osudu 03

31. srpna 2009 v 20:43 | Aki |  Nitky osudu
"Navrhuju, abych už šli! Co říkáš, Aki?"
"Já tedy naprosto souhlasím..."
Obě si zabalili věci a vydali se na cestu.
Šli docela dlouho a pořád šli lesem, když v tom najednou Aki něco ucítila. Aktivovala svůj sharingan a soustředila se. Poznala, že na stopě jim jsou nějaký ninjové. Že by jí hledali ANBU z Konohy? To snad ne!
"Taki!"
"Co se děje?"
"Nevím, jsou nám na stopě nejaký neznámí ninjové. Dokud se nepřiblíží a mi nezjistíme kdo to je a co po nás chtějí, navrhuji schovat se aspoň někam do nějakýho keře.."
"Souhlasím s tvým návrhem.."
Aki a Taki se schovali do blízkého keříku a vyčkávali, až spatří ninji.
Ninjové už byli skoro u nich, Aki radši deaktivovala sharingan a obě zpozorněli.
Ninjové se zastavili kousek od nich, aby si oddechly a běželi zase dál.
Dívky vylezli zpoza křoví.
"Znáš je? Já ne...Myslela jsem, že mě hledají jednotky ANBU, abych se vrátila do Konohy, ale spletla jsem se...Naštěstí!"
"Ty je sice neznáš, ale já až moc dobře!"
Aki se podivila. "Co jsou zač?"
"Speciální jednotky z Vodopádové..."
"Co asi chtějí?"
"Nevím, ale dá se to zjistit jen jedním způsobem...Budeme je muset sledovat!"
"Proč, můžem je ignorovat?"
"Jestli jsou to jednotky z Vodopádové, tak dou určitě po mě a ne jen tak! Něco se muselo stát!!"
"Dobrá, tak tedy za nimi..." oddechla Aki a běžela za Taki.
Náhle se Taki zastavila. Aki udělala totéž a podívala se před sebe.
"Máš u sebe ještě svou ANBU masku?"
"Samozřejmě! Jasně že jsem jí nepohodila jen tak v křoví u té jeskyně!"
"Tak běž zjisti, v jaké jsme situaci.."
Aki si nasadila ANBU masku, z batohu vytáhla tmavě černý plášť a nasadila si ho. Seskočila z křovisek mezi dva chlapce z jednotky. Oba se lekly. Aki se začala smát, v hlavě si uvědomila, že se musí chovat opět jako dřív. Možná jí totiž znají, doufá jen, že nezjistí kdo je či že už není v Konoze.
"Kdo seš? A co tu chceš?"
"Jsem člen ANBU v Konoze...A vy?"
"Jsme speciální jednotky z Vodopádové vesnice, přeješ si?"
'Tak Taki měla pravdu..' "Co tu hledáte?"
"Co je ti sakra potom!!?"
"Hele, nemusíte být hned tak protivní hoši! Možná bych vám mohla pomoc, třeba hledáme to samé!?"
"Promiň. Hledáme jednu uprchlici z naší vesnice. Jmenuje se Takima Hiroshi.."
"Co provedla?"
"Odešla z vesnice, ale to není to nejhorší.."
Aki se podivila, je snad něco co jí Taki zatajila?
"Je podezřelá z vraždy jednoho z vysoce postavených lidí ve vesnice. Prý cestuje s jednou dívkou z Konohy. Obě jsou podezřelé. A co tu pohledáváš ty?"
"Já...já hledám tu dívku z Konohy.."
"Můžem hledat spolu!? Sama si to předtím navrhla..."
"To že sem udělala? Nemožné, já pracuji vždy sama! Tak hodně štěstí pánové....A to jí hledáte jen vy dva!?"
"Ne...jsme rozděleni po dvojicích, ale je nás nejmíň 6...Vám taky hodně štěstí.."
Aki už neměla důvod, proč se s nimi zdržovat a tak zmizela. Vrátila se k Taki.
"Tak co?"
"Nezapomněla si mi něco říct?"
"Ne! Proč?" Taki vůbec neměla ponětí, o čem to mluví.
"Asi takhle, sežrala mi i s navijákem to, že hledám sama sebe."
"A hledají nás, nebo mě?"
"Noo, dalo by se říct, že obě.."
"Ale proč?"
"Odešla si z vesnice, nebo si utekla, protože si něco provedla.."
"Odešla jsem dobrovolně, jako ty! Řekneš mi konečně, co se tu k sakru děje?"
"Noo...hledají tě, protože si podezřelá z vraždy někoho vysoce postaveného ve Vodopádové. Mimochodem, prý to museli způsobit dva lidi, takže jsem do toho namočená s tebou.."
"Panebože! Nic takovýho jsem neudělala!! To je křivý obvinění...Věř mi!"
"Já ti věřím, neboj! Ale nezbývá nám nic jiného, než si na ně dávat pozor. Jim nejspíše nevysvětlíme, že s tim nemáme nic společného. Jo a ještě něco! Sou rozdělení do dvojic a je jich tak nejmíň 6.."
"No to je paráda! Kdo nás do toho mohl namočit?"
"No to nevim! Ale určitě nás neměl rád! Ať už to byl kdokoliv, tohle si teda odskáče!!"
"Musíme o tom zjistit něco víc.."
"Jo, máš pravdu....Jenže jak?"
"Nevím....musíme se nějak dostat do Vodopádové...Samozřejmě v přestrojení...Nejlepší by bylo, kdyby sme se vydávali za nějaký obchodnice, abychom pak také mohli nepozorovaně zmizet.."
"Noo..nevim jak chceš nepozorovaně zmizet. Ve Vodopádové se najednou objeví dvě obchodnice, začnou se vyptávat na tu smrt a pak zase zmizí. Snad tam nemáte tak blbý, to by docvaklo každýmu!"
"Ani se nebudem muset vyptávat! Po Vodopádový se šíří drby sami od sebe, takže normálka!"
"Ale co budeme prodávat? Poslyš! Ví někdo od vás z vesnice, že skládáš origami?"
"Neví! Skvělý nápad!"
Obě se převlíkli do starých a děravých šatů. Vypadali skoro jako stařenky, převlek se vydařil a byl velice věrohodný. Sehnali si nějaký starý košíky, do nich nasypali origami a vydali se na cestu. Přes hranic prošli a nikdo nic nezjistil. Měli štěstí. Dostali se do nějakého města, kde se údajně měla vražda odehrát. Stoupli si k rohu nějakého starého baráku a začali z výzvědami. Prošlo kolem nich několik lidí. Zrovna se u nich zastavili dvě babky, chtěli si nejspíše koupit origami.Aki a Taki pozorně naslouchali, o čem se dvě stařeny bavili. Měli neuvěřitelné štěstí! Bavili se o té vraždě. Možná to byli jen klepy, ale Taki naznačila, že stařeny jsou z vysoce postaveného rodu, a že ony mluví jen pravdu. Prý ten zavražděný byl někdo z jejich rodu, doslechly se, že vina byla svalena na jednu vesničanku z okolí, ale že prý za to nemohla. Jedna zrovna říkala druhé, že zahlédla toho večera Akatsuki pláš't. Prý se někdo z Akatsuki potloukal kolem jejich domu. Byli dva. Pak byl slyšet jen mužský výkřik a ty dva zmizeli jako pára nad hrncem. Žena, která tohle viděla, prosila druhou, ať se s tím nikomu nesvěřuji, prý jí to nikdo nevěří. Aki a Taki už na 100% věděli, že za to můžou dva členové Akatsuki. Do večera vyprodali všechny origami, zbalili si věci a odešli z Vodopádové. Vše proběhlo podle plánu. Na příští ráno už byli opět v lese, šli celou noc. K večeru se utábořili, aby si konečně odpočinuli a dali si dohromady vše, co zatím věděli. Obě byli naštvané! Zatracení Akatsuki!
"Co jsme jim udělali, že to hodili zrovna na nás?"
"Aspoň jsme něco zjistili...Ale nechápu to! Určitě si je někdo najmul, přece nebudou Akatsuki jen tak vraždit lidi, i když...u nich to možné je.."
"Taky tomu nerozumím, nikoho z Akatsuki neznám.."
"To já taky ne.."
"Za to je najdu a pomstím se!"
"To já taky!"
"Jenže jak je najdem?"
"Slyšela jsem, že Orochimaru je v jejich organizaci taky. Jenže..."
"Jenže?"
"Když jsme byli v jeskyni, spala jsi. Orochimaru šel zrovna kolem. Nevšiml si nás....Myslím.."
"Že odešel od Akatsuki!"
"Správně, on do té vraždy být zapletený tedy nemůže...Ale když se ho pokusíme vyhledat, mohl by nám říct, kde Akatsuki sídlí!"
"Za pokus to stojí. Promluvíme si a vyjasníme si to ještě ráno. Dobrou, Taki..."
"Jo! Dobrou, Aki..."

Nitky osudu 02

31. srpna 2009 v 20:43 | Aki |  Nitky osudu
Aki a Taki šli a šli, až došli k nějaké jeskyni. Přišli k ní a rozhodli se, že se zde utáboří. Rozdělali oheň a chvíli si povídali o tom, co která zažila v té době, co se neviděli. Aki byla celkem unavená, a tak se Taki nabídla, že vezmě hlídku, aby si Aki mohla zdřímnout.
Taki seděla na okraji jeskyně, pozorovala okolí a skládala si origamy, jako vždy. Byla to její oblíbená činnost. V dálce slyšela jakési zašustění keře. Zpozornila a spatřila jakousi vyhublou, bledou, dlouhovlasou a tmavovlasou postavu. I na takovou dálku bylo poznat, že to je muž. Docela se šoural a šel za keřemi, ale Taki ho stejně poznala. Oheň už nehořel, ale už se rozednívalo. Nechala Aki spát, ale stále pozorovala toho muže. V hloubi duše doufala, že si jich nevšimne. Kdyby si jich všimnul, určitě by to ani jedna nepřežila. Nepochybuje o tom, že Aki je velmi silná kunoichi, ale Orochimara zabít nedokáže.
Orochimaru šel dál a vůbec si jich nevšiml. Taki si oddychla, nevšiml si jich. Posadila se na své
místo a dál skládala origami.
Za pár hodin slyšela za sebou jemné krůčky. Aki se probudila. Vstala a posadila se vedle své přítelkyně. Rozhodla se, že už nebude ta hodná holčička jako byla dřív. Tahle část jejího života už je pryč. Teď začíná nový život. Rozhodla se si lidi moc nepuštět k tělu jako dříve, bude více opatrnější a už nebude na každého milá.
"Co to děláš?"
"Skládám origami..."
"Baví tě to?"
"Jo! Proč?"
"Jak tě to může bavit? Je to jen debilní kus papíru...z kterýho poskládáš praštěný ptáky.."
"Jeřáby..."
"Co?"
"No to sou ty ptáci..."
"To je mi ale jedno!!!"
"Co se ti stalo? Si nějaká......zlá!?"
"Nic! Co by! Už nebudu tak blbá a milá jako dřív...Začínám nový život...."
"Jak chceš...Já ti do toho kecat nebudu..."
"To máš taky jediný štěstí...šetři dechem, protože by si jím jen zbytečně plejtvala..."
Aki se na chvíli odmlčela a zauvažovala nad tím, jestli dělá správnou věc že se takhle chová. Na jednu starnu si říkala, že by se měla chovat stejně. Ale na druhou, na druhou stranu se chtěla změnit. Rozhodla se pro změnu. Náhle si na něco vzpomněla, posadila se vedle své přítelkyně, podívala se jí do očí, které hleděli na papír, z kterého ladnými pohyby rukama vytvářela jeřába.
"Taki?"
Taki jen kývla, ale pozorně naslouchala a čekala, co z Aki vyleze tentokrát.
"Vzpomněla jsem si...Když jsem odcházela, byla jsi nemocná..."
"Hm.."
"Ta nemoc ti ale zůstala dodnes, že? Myslím...že už tě ani neopustí, je to tak?"
"Ano, jak to víš?"
"Já vlastně ani nevím...Jak na tom teda jsi?"
"Je to horší! Když se dostanu do moc velkého stresu a stoupne mi tlak, začnu i vykašlávat krev..."
"Smrtelné to snad ale není?" vyděsila se Aki.
"Noo...V takových 72letech by mě to zabít mohlo.." usmála se Taki.
"No, tak to se mnou do tý doby budeš muset vydržet!" Obě se začali smát, ale smích je rychle přešel. Ani nevěděli proč, možná měli špatnou náladu?
"Přemýšlela jsem..."
"A na co zajímavého jsi přišla?"
"Slyšela jsem o jedné opuštěné budově...mohli bychom se tam vydat, udělat si z toho úkryt a pak se nějak živit..."
"A podle tvého pohledu soudím, že i víš, jak a čím se budeme živit!"
"Noo..ty nemůžeš být ve velkém stresu, takže by jsi mohla prodávat své origami..Ale já...já mám u sebe ještě svou ANBU masku...Budu nájemný vrah.."
Taki se jakoby lekla. Podívala se na Aki s pohledem 'To jako myslíš vážně, ty tele?' A Aki jí pohled vrátila s tvrdým výrazem obličeji a odhodláním nevzdát se svého nápadu. Taki nezbyli nic jiného než souhlasit, vrtat do života se jí raději nechtěla.
"Jo! Taki prosimtě..."
"Hai?"
"Nemáš tam ještě nějakej papír?"
"Proč, máš potřebu?"
"No tak to zas jako ne...."
"Tak co potřebuješ?"
"Chci poslat dopis Tsunade, slíbila jsem jí to...a musím dát o sobě vědět bratrovi..."
Taki jí podala papír a nechala jí být. Radši šla zabalit věci než být u toho, jak se jí opět během pěti vteřin dokáže změnit nálada.
Tsunade seděla v kanceláři, sice měla dosti práce, ale radši seděla a koukala se z okna. Náhle viděla, jak se k ní z dálky vzduchem něco míří. Poznala, že to byl Akiin orel. Rychle otevřela okno a nechala ho vletět přímo k ní do kanceláře. Sundala mu z nožky stuhu, přečetla jsi komu jsou určená. Nečekala, že tam bude dopis i pro ní. Vzala ho a zbytek položila na stůl. Začetla se a nemohla přestat. Aki nebyla stručná, ale ani nijak konkrétní. Z jejího dopisu pouze poznala, že není sama, je s ní přítelkyně. Ať se nestrachuje že o peníze už má taky vystaráno, ale že ať se nešťourá v tom, co dělá.
Byl sluneční den, a on měl takové dny rád. Vždycky se chodili se sestrou projít. Ale teď, teď tudy musí jít sám. Procházel se, všude míjal usmívající se a veselé tváře známých lidí, ale přesto nikoho nevnímal, ani nepozdravil. Prostě nic, jako by tu snad ani nebyl. Takhle by to pokračovalo dál, snad až nakonec Konohy, kdyby za sebou neslyšel někoho vykřikovat jeho jméno. Otočil se a spatřil jeo tým. Aspoň že oni s ním zůstali v nejhorší chvíli a neopustili ho. Jsou to sice děti, ale pro něj jsou to přátelé. Jsou skoro rodina. "Kakashi-sensei, Kakashi-sensei!!!" křičel Naruto. Kakashi se pokusil o něcosi čemu se říká úsměv, moc mu to ale nešlo. Sakura do Naruta pořádně š'touchla a doufala, že mu to snad dojde. "Co se děje?" "Máte jít za Tsunade, sensei." "Děkuji Sasuke..."
Nečekal na nic. Sebral se a šel za Tsunade, že by mu konečně dala nějakou misi? Sasuke, Sakura a Naruto se koukali na Kakashiho, bylo na něm znát, že ztratil někoho blízkého, někoho velmi blízkého. Už to není ten veselý chlapík se spustou vtipů. Už to není jakoby nikdo.
Zaklepal, nečekal ani na to až ho někdo vyzve dál a vstoupil. Tsunade si musela pořád dokola číst její dopis. Nevzhlédla ani ke dveřím, kdože to vešel, i když tušila. Pokynula mu, ať se posadí a podala mu jzbývající dopis. Ostatní už byli rozeslány po Konoze. Kakashi si převzal papír, zahlédl na něm známým rukopisem napsané jeho jméno. Zorničky se mu rozšířili jakoby v šok. Poznal to písmo! Bylo to její písmo! Sebral se, a v ruce s dopisem od jeho milované sestry šel jako duch domů. Přišel do jejího pokoje, sedl si na její postel a začal číst.

Nitky osudu 1

31. srpna 2009 v 20:42 | Aki |  Nitky osudu
Kráčela rozhodným krokem. Proč rozhodným? Protože už byla definitivně rozhodnutá! I když nechce, musí! Musí to udělat! Možná stratí své nejbližší - přátele, rodinu...všechno, ale přesto. Už to nemůže vydržet.
Šla a zaklepala na Tsunadinu kancelář co nejzdvořileji mohla. "Vstupte!" Pomalu a potichu vstoupila a zevřela za sebou dveře, aby je nikdo nerušil. Sundala si ANBU masku a pohlédla na Tsunade s divným výrazem v obličeji. Vyznačoval strach, smutek, ale zároveň i radost. Tsunade se usmála a přivítala jí s úsměvem na tváři. Sice byla jako její bratr, ale přesto jí měla ráda. "Deš právě včas, mám pro tebe další misi. Nepochybně bude opět rychlá a úspěšná..." usmála se Tsunade. Ale něco ji zmátlo. Aki se tvářila jako na pohřbu, chtěla se zeptat, co se děje, ale Aki spustila co měla na srdci. "Tsunade promiň, já...já tu misi nemůžu přijmout!" zesmutněla Aki. Tsunade nechápala, o co tu de. Nespustila z Aki oči, hleděla jí do očí a stále čekala na vysvětlení. "Já...už jsem se rozhodla! Dlouho, moc dlouho jsem o tom přemýšlela a došla jsem konečně ke konečnému rozhodnutí...Odejdu z Listové vesnice a už se nikdy nevrátím! Nechci..já...já už nemůžu!" Aki popadl vztek i smutek, slzy měla na krajíčku a Tsunade byla stále v šoku. Po chvíli jí došlo, že to Aki myslí vážně, ale nechtěla tomu uvěřit a říkala si pro sebe, že je to jen zlý sen či snad jen vtip. Podle Akiina obličeje ale poznala, že to myslí vážně. "Tsunade, mrzí mě to...ale...sbohem!" rozloučila se a naposled pohlédla to Tsunadiných zmatených očí, spatřila na krajíčku taky slzy. Už tu nemohla dál stát, prostě odešla. Ale ještě než zmizela, přísahala, že dá o sobě vědět, ať už bude kdekoliv.
Domů přišla celá zmáčená, jelikož venku pršelo. Prohledala celý dům, ale Kakashiho nemohla nikde najít. Šla do svého pokoje, sedla si naposled ke svému stolu a podívala se po něm, spatřila známé tváře všech týmů z Konohy, byli to její přátelé...a ona se přeci jen rozhodla vzít si sebou jen pár fotek - tu, kde je se Saiem, s Kakashiho týmem a nakonec se samotným Kakashim. Zabalila je do batohu kde už měla sbalené věci - vše už bylo připraveno. Sedla si ke stolu a rozhodla se, že pro Kakashiho aspoň napíše dopis na rozloučenou a k němu přiloží tutéž fotku, na které je s ním a kde sou oba šťastní a oba se usmívají. Už to nevydržela a rozplakala se. Chtěla se pustit do psaní, ale v tu chvíli slyšela jak se dole otvírají a dveře. "Ahoj Aki, jsem doma!" Ozvalo se známé pozdravení, ona se však neozvala. Kakashimu to bylo divné. Bylo ticho, nic se nestalo, jen ona seděla na své posteli a plakala. Lekl se a vyběhl nahoru v domění, že se jeho sestře něco stalo. Všel pomalu do jejího pokoje. Byl to pro něj šok, ona plakala. Nikdy jí neviděl plakat, nikdy! Něvěděl co má dělat. Vzhlédla k němu a hluboce se mu zadívala do jeho očí. Věděl, že nebude následovat nic dobrého. Přišel k ní a sedl si vedle ní na postel. Objal jí a chvíli spolu byli takle v náručí. Aki se nechala chovat a utěšovat jako malé dítě. Po chvilce se od něj odtáhla, utřela si slzy a nasadila vážný výraz. Podívala se mu do očí a usmála se na něj. Věděla, že mu to musí říct a že je to nasposledy, co si s ním takhle povídá, co se mu dívá do očí a vůbec. Kakashi čekal a čekal. "Musím ti něco říct! Nebudeš z toho sice nadšený, ale já už se rozhodla. Už jsem to oznámila i Tsunade." Kakashi neměl potuchy o čem to Aki mluví, ale věděl, že se něco děje. "Co se stalo?" "Víš...nejsem šťastná a chtěla bych začít nový život, někde jinde...Já....odcházím z Konohy a nemám v plánu se sem vracet!" Vyhrkla ze sebe najednou. Čekal cokoliv, jen ne to, že ho jeho jediný příbuzný, jeho milovaná sestra opustí. Nechtěla slyšet jeho názor a už vůbec nechtěla, aby jí přemlouval, aby zůstala. Vzala batoh, dala ho na záda a chystala se k odchodu. "Ne počkej!! Prosím...zůstaň!!" křičel Kakashi. Roplakala se, ale nemohla tu zůstat. Šla, ale mezi dveřmi se otočila, naposled mu pohlédla do jeho uslzených očí, řekla mu poslední sbohem a odešla. Nechtěl, nemohl jí zastavit. Už to nešlo. Slyšel jen prásknutí dveřmi a ticho. To tady bude pořád, ticho. Lehl si na její postel a náhle něco spatřil. Leželo to na zemi, kousek od postele. Sebral to. Byla to fotka, nedávno vyfocená. Byla na ní Aki a on, oba se umsívali a byli šťastní. Na tváři vyloudil úsměv a slzy se mu spustily proudem. Lehl si na postel, fotku si přimáčkl k hrudi a rozplakal se jako malé dítě, kterému někdo ukrad jeho oblíbenou hračku.
Šla a bylo jí jedno, že lije jako z konve. Na zádech měla batoh a u boku se jí kolíbala její katana, kterou nedávno dostala od svého bratra. Přešla hranice Konohy, naposled se otočila a rozloučila se s vecnicí nadobro. Uvědomila si, že musí jít celý den i celou noc, za dva dny se měla sejít s Taki na hranicích Vodopádové. Byli to už dlouho nejlepší kamarádky, byli jako sestry. Znali se už od malička a nyní se rozhodli spolu odejít někam do světa.

ZA DVA DNY:

"Zdravím tě, Aki! Takže jsi se nakonec rozhodla, že taky odejdeš? Nebylo to snadný, co? Co na to říkal Kakahi?" ptala se hned s úsměvem Taki a objala Aki.
"Nebyl to vůbec snadný, nechtěl abych odešla, ale já ho tam prostě nechala a šla sem..To aby sem to stihla včas..."
"To si šla tim nečasem? Noo, vypadáš na to.." prohlídla si jí Taki.
"No jo, nemohla bych tě nechat čekat..." zasmála se.
"Já bych na tebe klidně počkala...Tak co, půjdem?"
Aki kývla a vydali se na cestu. Už nějakou dobu obě mlčeli, Taki ticho prolomila:"Kam vlastně jdeme?" "To netuším, někam prostě dojdeme. Bylo by dobrý, najít si někde nějakou skrýš a taky bych - zívla - se mohla někde prospat..." zasmála se Aki. Taki kývla, že se vším souhlasí.

Nitky osudu - recenze

31. srpna 2009 v 20:41 | Aki |  Nitky osudu
hl.postavy děje:
me - Aki Hatake
me
Roni - Takima Hiroshi
Roni
my love - Deidara
dei
Roni's love - Itachi
iu

Život mezi upíry - 1/2

31. srpna 2009 v 20:36 | Aki
Isis: Televizi jsem moc nesledovala, vlastně mě ani nezajímalo jaké blbosti točí i nás, jak s ebojíme křížů atd, zrovna ve scéně kdy tam vyvražďovali velkou skupinu upírů, a dost odporným způsobem, jsem to už enmohla vydržet, zvedla jsem se a řekla Violet že už musím domů...Violet se smutně podívala a dovolila mi si oblečení do zítřka půjčit, poděkovala jsem a běžela domů ...kdo ví co si o mě teď ta Violet musí myslet, je to moc hodná holka, ale je taková zvláštní, kouká na mě hrozně podezíravě a drží se ode mě daleko, ikdyž si semnou normálně povídá...možná něco tuší, doběhla jsem domů, tam pořád nikdo, sundala si ze sebe to barevné oblečení, barvy nemám moc ráda a oblékla se do černých kalhot a tmavě modrého trika, lehla jsem si na postel a přemýšlela...
Violet: Nevím co mě to popadlo, ale najednu z ničeho nic jsem ten pokreslený blok, do kterého si vždy kreslím, vzala a hodila jsem s ním na druhou stranu místnosti. Nevěděla sem co budu dělat, a proto jsem si zapla televizi, Zrovna tam ukazovali zprávy a zaslechla jsem název našeho města. Pak něco o nějaké vraždě. Neměla jsem náladu a proto jsem to vypla. Rozhodla jsem se proštudovat situaci. Zvedla jsem se a šla jsem do kuchyně. Šla jsem si pro nějakou zmrzlinu. Přišla jsem, táta s tou ženou seděla na gauči a docela si rozumněli. Dělala jsem, jakiby tam nebyli. Otevřela jsem mrazák. Zavřela jsem ho. Položila jsem kelímek se zmrzlinou na linku. Chtěla jsem si vyndat lžičku, ale pocítila jsem to zvláštní zamrazení v zádech, Vždy když mě někdo sleduje očima či tak nějak, zamrazí mě v zádech, Otočila jsem se a měla jsem pravdu, oba dva na mě hleděli. Mávla jsem rukou na pozdrav a chystala se k odchodu, abych to měla co nejrychleji za sebou, ale táta na mě začal mluvit.
Isis: Nemůžu spát, takže jsem jen dlouhou dobu hleděla do stropu, neměla jsem ani žízeň, nakrmila jsem se minimálně na den a půl, doufejme tedy...rozhodla jsem se jít si zapnout televizi, ukazovali tam zprávy a zrovna mluvili a vraždě tří mladých mužů v našem městě, znuděně jsem na to koukala a přepla to...nedělala jsem si s tím starosti, proč taky, stejně nikdy nepřijdou na to, kdo jsem a kdo to udělal, leda že bych se přiznala, a pochybuju že by mi kdo věřil...uslyšela jsem zvuk pneumatik už na dálku, mamka přijela, o pár minut později se otevřely dveře a dovnitř vešla mamka jako vždy elegantně oblečená s hromadou spisů a různých papírů v ruce...zula se, papíry hodila na stůl a políbila mě na čelo..."Ježiš, ty jsi zase ledová! Není ti zima? a není ti špatně?" "Ne není mami neboj..." usmála se a šla si udělat kafe, věděla jsem že by s ní stejně nebyla řeč, zase bude pracovat do noci, a pak půjde spát, jako vždycky, docela mi i chyběla společnost...
Violet: "Violet? Chci ti někoho představit..." To jsem tedy zvědavá. "Tohle je Anett. Abett, to je má dcera Violet." "Těší mě." "Mě taky. Tatínek o tobě pořád mluví.." "Ano? To je od něj milé. Ale o vás nemluví vůbec!" Odsekla jsem, došla si k lince pro lžičku, vzala si kelímek se zmrzlinou a odebrala jsem se do svého pokoje. Tak za čtvrt hodiny jsem slyšela otevírat dveře a odjíždět auto. Takže zase budu sama, a to bůhví jak dlouho. Už jsem byla zvyklá, takže mi to ani moc nevadí. Jen ten les je v noci velice strašidelný. Příde mi, jakokdyby v něm každou noc někdo byl, takové divné zvuky z něj vždycky vycházejí.
Chtěla jsem si vše o dnešním dnu promyslet, a to mi de vždy nejlíp ve sprše. Když jsem vylézala ze sprchy, slyšela jsem přijíždět auto, ale tátovo nebylo. Divila jsem se. Vykoukla jsem z okna a byl to jen taxi. Ttáta vylez a zamířil domů. Nechtěla jsem s ním mluvit, a proto sem rychle vyběhla z koupelny, zalezla jsem do pokoje, převlékla se do pyžama a šla jsem spát. Usnula jsem hned
Isis: Celou noc jsem ztrávila koukáním do stropu, nebylo to zas tak hrozné, čas mi ubýhal rychle....jen jsem z lesa za městem slyšela takové divné zvuky, vzala jsem si jednu encyklopedii a hledala pojem upíři, nevěřila jsem na pověry ale jelikož mě můj stvořitel nic enřekl, nic neukázal, nic nenaučil, nevěděla jsem na čem jsem ...hodila jsem knížku proti zdi a zase si lehla, ani nevím jak, bylo ráno...
Violet: Vzbudil mě polbek na čelo. Vzbudila jsem se a na posteli seděl táta. Nevěděla jsem, co se děje. "Violet, promiň, ale asi jsem ti měl říct, že si sebou večer přivezu práci..." "Práci?" "No, Anett..." "Ty tomu říkáš práce?" "Chce po mě nakreslit jen svůj portrét, ani se mi nelíbí.." Musela jsem se začít smát. Vstala jsem, šla jsem do koupelny. Poté jsem se šla obléct, udělala jsem si opět nepatrné linky a vlasy jsem si zase táhla du culíku. Vyšla jsem z koupelny, popadla jsem batoh, obula se a šla do auta. Táta mě má dneska odvézt do školy. "Proč nosíš ty vlasy takhle stažený a máš schovanej obličej?" "Bude to tak lepší.." "Nechápu tě..." "Já zase tebe...."
Isis: Ráno jsem se oblékla, trochu nalíčila a učesala své dlouhé vlasy, jinak je nechala volně...vzala jsem svou tašku přes rameno a šla do školy, dnes bylo celkem příjemně, vzduch byl z toho včerejšího deště čistý a krásně se dýchalo...došla jsem do školy a zamířila do třídy, sedla jsem si a vyčkávala na hodinu...
Violet: Táta mě dovezl ke škole a zase jel pryč. Svou tašku přes rameno sem hodila na záda a s povzdechem sem vyrazila do školy. Přišla jsem do třídy, kde už byl Isis i ty dva před náma. Sedla jsem si vedle a s úsměvem jsem jí pozdravila. "Isis? Pospícháš dneska ze školy?" "Ne proč?" "No, chtěla jsem se tě zeptat, jestli by jsi nešla se mnou na oběd...do školní jídelny.." "Ráda.."
Isis: Violet přišla a požádala mě jestli s ní nepůjdu na oběd, že jí to táta zařídil aby měla co jíst, když není furt doma a že tam nechce chodit sama...souhlasila jsem, proč také ne, hodina uběhla celkem v klidu až na to, že mi od jednoho z těch kluků před náma přišel dopis, jestli mám kluka...zmuchlala jsem ho a strčila mu ho za tričko a dál ani jednomu z nich nevěnovala pozornost...o velké přestávce jsme si šli sednout na lavičku, celá škola se vyřítila ven, jelikžo se udělalo hrozné teplo, ale mě se tam moc nechtělo a Violet souhlasila že budeme tady...tak jsme tam tak seděli a potichu si povídali, když najednou se Violet v půli slova zarazila a hleděla upřeně někam před sebe, podívala jsem se jejím pohledem a uviděla jsem vysokého, hubeného, černovlasého kluka...byl celý v černé a měl světlou pleť, ze začátku mi na něm nic divného nepřišlo, tak jsem si říkala že se Violet asi líbí...
Violet: Jsem ráda, že se mnou Isis půjde na oběd. Venku se udělal děsný teplo a celá škola se tam hned vyřítila, jen já a Isis jsme chtěli zůstat vevnitř. Sedli jsme si na lavičku a povídali jsme, když v tom...jako kdybych byla někde úplně jinde. Procházel kolem nás vysoký, hubený, černovlasý kluk, byl prostě už od pohledu nádherný. Jako kdybych umřela a dostala se do nebe. Jako kdybych se zamilovala na první pohled, což se mi ještě nikdy nestalo....
Isis: "Violet?" ....ticho "Violet?" ...pořád ticho, byla jako v jiné dimenzi, nechala jsem jí být a prohlížela jsem si toho kluka také a zkoumala co na něm asi tak může vidět, on s ještě jedním klukem si sedli na lavičku skoro proti nám a celou dobu na nás koukali, teda ten kluk nejspíš po Violet...něco se mi na něm nezdálo, ten jeho klidný uhrančivý pohled mi byl nějaký podezřelý, radši jsem toho zkoumání nechala, už se asi nudím když tohle dělám...najednou zazvonilo a Violet sebou trhla, podívala se na mě, zvedla se a šla do třídy, já jí jen následovala...
Violet: Nemohla jsem se na něj přestat koukat. Nemohla jsem na něj přestat myslet. Nemohla jsem snad nic, tolik mě okouzlil, a ty jeho oči. Nádhera! Co jen budu dělat? Přeci jen jsem hrozný zbabělec, třeba ani nekoukal po mě...Vždyť na mě není nic pěkného..."Poslyš, Isis?" "Öh! Ty už vnímáš? Skvěle" Ano?" Musela jsem se smát. "Můžu tě o něco poprosit, poradila by jsi mi s něčím?" "Jistě.." "Potřebuji...uhm..Nějak 'zkrášlit'..pomoc s mou vizáží...Pomůžeš mi, prosím?"
Isis: O hodině na mě najednou Violet vyhrkla až jsem se jí úplně lekla, mám přece jen citlivý sluch, a když mi zakřičela přímo do ucha ještě v takovém tichu...cukla jsem sebou a podívala se na ní, ptala se mě jestli jí pomůžu s vizáží, nechápala jsem proč, a co tak najednou...ale souhlasila jsem, přece jenom jsem ještě nebyla tak nelidská a měla jsem podezření, že nejspíš kvůli tomu klukovi...po škole jsme šli společně na obědy, já si sedla k jednomu stolu a čekala než si Violet přinese jídlo, když v tom do jídelny přišel ten kluk s tím svým kamarádem, sedli si kousek od nás, on nejedl, jen ten jeho kamarád ...za chvíli přišla Violet úplně vykulená, málem s tím tácem nabourala do sloupu, sedla si a začala pomalu jíst a "nenápadně" ho sledovat
..."Nechceš trochu?" zeptala se když jsem viděla jak si to jídlo prohlížím, kdyby jen viděla že se mi z něj dělá špatně..."ne děkuju, nemám hlad, najím se doma..." divně se na mě podívala..."Ale ty si ani do školy nenosíš svačinu, ani pití, to nemáš ani žízeň?" ..žízeň bych měla, ale jinou než si představuje, řekla jsem jí že ve škole hlad nemívám, ona jen kývla a dojedla, vypila pití a šla vrátit nádobí...
Violet: Tak moc náhod za jeden den? To snad ani možný není...Nejdříve ho potkám na chodbě, sedne se naproti k nám a potom na oběděch. Už jsem myslela, že jsem i s tácem v tom sloupu, když jsem ho spatřila nedaleko našeho stolu. Byla jsem překvapená a v šoku. Zë školy jsem šla kousek s Isis. "Děkuji moc, Isis..." "Za co?" "Za to, že mi pomůžeš.." "Za málo..." Usmáli jsme se na sebe. Šli jsme spolu vážně jen kousek. Na velkém rozcestí jsme se rozdělili a šli jsme každá svou cestou. Šla jsem a přemýšlela celou dobu o něm, jké má jméno ,kde bydlí, kolik mu je a tak...Uslyšela jsem za sebou nějaké kroky, ani to nebylo těžké poznat, že za mnou někdo jde...šli jsme po písečné cestě. Otočila jsem se a spatřila jeho...
Isis: Když jsem se s Violet rozloučila šla jsem kousek jakoby směrem domů, jenže jsem tam nešla, měla jsem příliš divný pocit...kousek za Violet jsem si stoupla ke stromu a sledovala jí, vše se zdálo být v pořádku, už jsem chtěla odejít, jenže v tu chvíli jsem spatřila jeho, jak se ladným, tak staršně ladným a klidným krokem pohybuje a jde za Violet...ten jeho krok byl tak ladný jako by snad tančil, a takhle normální lidé nechodí, toho jsem si už všimla...na něm je něco...něco hodně zvláštního, a já přijdu na to, co! ...Sledovala jsem ho, jak sleduje Violet, zrovna když šli po písečné cestě přes takové menší hřiště, Violet zpomalila, a nakonec úplně zastavila a otočila se...už se nesnažil skrývat se, stál přímo za ní, chvíli na sebe hleděli a pak si něco říkali, byla jsem moc daleko abych je slyšela, ale nebylo pochyb o tom že spolu mluví, kdybych šla blíž, spatřili by mě, bylo tam volné prostranství a nebylo kam se schovat...najednou k ní přistoupl blíž a něco jí sundal z ramene, pohyb jeho ruky byl tak pomalý...tohle mi nemohlo uniknout....
Violet: Nemohla jsem se ani hnout, jakoby mě jeho pohled držel na místě. Přišel až ke mě. Stáli jsme od sebe sotva půl metru. Čekala jsem cokoliv, jen ne tohle! Usmál se na mě, myslela jsem, že se mi podlomí kolena a že mi snad srdce z hrudi samou radostí poskočí. Kráčel tak ladným způsobem, bylo to okouzlující. "Ahoj, já jsem Aaron. A ty jsi?" Nevěděla jsem co říct, jako bych tu ani nebyla, ale včas jsem se vzpamatovala a vykoktala ze sebe: "J-já jsem V-violet.." usmála jsem se na něj a on se opět usmál tím svým, překrásným úsměvem. Chvíli jsme si povídali..."Máš na rameni brouka..." Brouky nesnáším...Jakoby mi četl myšlenky, setřásl mi ho z ramene a podíval se na mě něžným pohledem. Propadla jsem jeho očím...
Isis: Necítila jsem se tam dobře, za 1. jsem špehovala svou kamarádku, a za 2. se mi nelíbil ten kluk...chvíli tam takhle stáli že jsem si snad myslela, že tam zůstanou, ale najednou vyrazili směr Violetin dům, těsně vedle sebe, stále jsem šla za nima ...došli až k ní před dveře, chvíli tam ještě stáli, pak se rozloučili a Violet zalezla dovnitř...čekala jsem cokoliv, ale tohle mi vyrazilo dech, kdyby mi orgány vůbec pracovali...otočil se směrem kde jsem stála a neskutečně dlouho se tam koukal, jako by na mě, jako by mě snad viděl či co...nemohl mě vidět! To bylo nemožné...nakonec se usmál, pořád hledíc mým směrem, otočil se a šel ulicí dál. Stála jsem tam jako socha, rozhodla jsem se ho už raději nesledovat, kdo ví, co by se stalo příště...
celou cestu domů jsem nad tím přemýšlela...přišla jsem domů, vlezla do sprchy, do studené vody jako vždy, když jsem vylezla, zvonil mi mobil...Violet mi psala sms, nikdo jiný nemá číslo, ano, byla to ona. Psala o tom, jak se "potkali", jo potkali, on jí sledoval a o tom jak je úžasný, jak je pozorný, milý a prostě podle ní, dokonalý! ...zaklapla jsem mobil a s povzdechem si sedla na židli...za chvíli jsem k ní měla jít, pomoct jí s její image...vzala jsem nějaké přípravky jako šminky, laky atd a vyrazila k ní, idkyž to bylo tak půl hodiny cesty, já u ní byla asi za 10 minut...otevřela s úsměvem a vrhli jsme se na to, poradila jsem jí, aby si vlasy nechávala rozpuštěné, že jí to tak víc sluší, trošku výrazněji jí nalíčila a poradila co a jak...poděkovala a vrhla se do vyprávění co se jí stalo...
Violet: Nemohla jsem tomu uvěřit! On mě dokonce doprovodil i domů! Čekala jsem i polibek, ale to už bych chtěla vážně moc, neva. Napíšu Isis, pak se uvidíme, má ke mě kvůli mé image přijít. Čekala jsem jí tak za hodinu a ona už mě za čtvrt hodiny prozváněla, že stojí u mě před domem. S úsměvem jsem jí otevřela. Šli jsme nahoru, většinu času jsme strávili v koupelně, což se dalo čekat. Je prostě úžasná! Poradila mi spoustu věcí. Šli jsme si sednout do kuchyně, vytáhla jsem z lednice obyčejnou neperlivou nesycennou vodu a nalila nám. Posadila jsem se vedle ní a spustila jsem. Musela jsem na něj pořád myslet, byl tak dokonalý!
Povídali jsme si dlouho, ale Isis už musela odejít. Doprovodila jsem jí na rozcestí, rozloučila se s ní a šla zpět domů. Procházela jsem se po hřišti a myslela na odpoledne, jak jsem se seznámila s Aaronem. Byla jsem už skoro u domu, když jsem v lese přede mnou spatřila jakousi postavu. Stála jsem tak, jak kdybych byla k hlíně přimražená. Za chvíli jsem se ale hla. Došla jsem domů, zrovna jsem odemykala, když jsem za sebou uslyšela kroky. Ty náhle utichli. Otočila jsem se, ale nikdo tam nebyl. Lekla jsem se, ale naštěstí jsem slyšela z dáli přijíždět tátu. Vlezla jsem do domu a zavřela za sebou. Šla jsem do svého pokoje, padla jsem na postel a bez toho aniž bych to věděla, jsem usnula únavou po dnešním překvapujícím dnu.
Isis: Když jsem odcházela od Violet, musela jsem si jít zalovit, měla jsem příšernou žízeň...a jelikož poblíž nebyli žádní lidé a já neměla tu sílu je hladat jak jsem byla žíznivá, běžela jsem rychle do lesa a ulovila jelena...jenže mi to nestačilo proto jsem skolila dalšího, když jsem se napila, šla jsem normálním krokem po cestičce z lesa...jenže jsem uviděla jakousi postavu jak stojí na okraji lesa a hledí někam směrem na východ, ukryla jsem se a dál se dívala...tím směrem zrovna někdo stál, snažila jsem se rozeznat kdo, měla jsem ale takové podezření že to byla Violet, ona má takový pro ní typický postoj...ta osoba se najednou otočila a vyrazila rychlým krokem do lesa, když procházela skoro kolem mě, všimla jsem si kdo to byl..Aaron!! Proč pořád špehuje Violet, co jí chce? A proč se chová tak strašně divně? ...než jsem si to urovnala v halvě byl pryč, šla jsem raději domů...
Violet: Probudila jsem se uprostřed noci, zase ty hrozné zvuky z lesa. Nemohla jsem spát, bála jsem se. Zvedla jsem se a došla jsem k tátovi do pokoje. Taky byl vzhůru a říkal, že nemůže spát kvůli těm příšerným zvukům. Skočila jsem si do pokoje ještě pro telefon, vzala ho sebou. U táty v pokoji jsem ho položila na noční stolek a lehla si do postele na mámy místo. Usnula jsem a probudila jsem se až ráno. Mohlo být tak sedm hodin. Vstala jsem, udělala jsem tátovi kafe a šla jsem se obléct. Pak jsem si zalezla do koupelny a poslechla Isisiiny rady. No, podle mě mi to i celkem sluší. Vyšla jsem z koupelny, když zrovna táta scházel ze schodů. "Sluší ti to, Violet. Vypadáš jinak.." "Dík.." usmála jsem se a šla jsem za ním. Přijeli jsme ke škole, vylezla jsem z auta a chtěla jít do školy, ale nějak se mi zatočila hlava. Jakoby se mi zatmělo, ale za chvilku to bylo zase normální a já tedy šla. Přišla jsem do třídy, ale Isis jsem nikde neviděla...
Isis: Když jsem ráno šla do školy, cítila jsem, že dneska bude podivnej den, navícj sem šla poměrně pozdě, takže jsem vlezla do školy jen tak tak...na chodbě jsem se srazila s Aaronem, má takovou sílu, a má tak tvrdou hruď, divila jsem se, on se na mě jen divně podíval a pospíchal dál...spěchala jsem do třídy a nakonec to stihla před zvoněním, Aaron mi však v hlavě zůstal pořád a pořád jsem na něj musela myslet, kdo je zač, co chce po Violet a proč se tak podivně chová...

Život mezi upíry - 1.část

31. srpna 2009 v 20:36 | Aki
autoři -> Aki a Christie

Isis - Christie, Violet - Aki

________________________________________________________________________________

Isis: Žiju jako každý jiný člověk, dalo by se teda říc "jako "člověk" ...chodím do školy, mám rodiče, příbuzné, pár kamarádů jsem také měla, než jsme se přestěhovali...je mi 16, teda, 16 mi bude hodně, hodně dlouho...Nestárnu, nespím a nejím, jsem upír, o mém stvořiteli nevím skoro nic, vím jen, že jsem šla jako ještě člověk, s kamarádkami do nějakého nového clubu, opila jsem se a když jsem se probudila, měla jsem bolesti, celá jsem hořela a nemohla se zvednout, asi za další 4 hodiny neústupné bolesti jsem se proměnila, nevěděla jsem nic o svém novém životě, musela jsem na vše přijít sama a teď takhle žiju už šestým měsícem...s lidmi se normálně bavím, ale samozřejmě se jimi i krmím...lidé se už vyptávali a divili, proč je má pleť tak smrtelně bledá, proč mám fialové rty, jsem ledová a mám zářivé oči, vysvětlení se jim však nedostalo...teď jsem v nocém městě, daleko od toho všeho, od vzpomínek, kdy jsem byla ještě člověk...jsem někdo jiný, a podle toho také budu žít...
Violet: Jsem normální 16letá puberťačka, která právě začala chodit na střední školu. Toužím zažít nějaké dobrodružství. I když se to na první pohled nezdá, jsem tichá, tajemná, náladová a někdy i protivná, ale to jen když nemám náladu. Jinak sem milá a když se rozkecám, jsem skoro k nezastavení. Toužim po lásce, asi jako každ holka v mym věku. Nedávno jsme se přestěhovali z malé vesničky na pokraji lesa sem, do města. Chci tu začít žít nový život, hodit vše zlé za hlavu a hlavně si najít nějaké přátele. Lidi se mnou moc nemluví, možná to bude tim, že jsem občas zamlklá a stydlivá, ale spíše to bude tím, že jsem 'jiná' než ostatní. Pleť mám sice normální, vlasy bo poky dlouhé, červené skoro až oranžové a fialově podbarvené, ale mé oči sou pro mnoho lidí záhadou. Jsou fialové, už od narození. Většinou chodim oblíkaná v něčem tmavém, ale někdy si vyjdu i v růžové, která patří mezi mé oblíbené barvy. Doufám, že konečně nebudu zase ta, které si nikdo nevšímá...Konečně snad najdu pravé přátele....
Isis: Dnes je první den mé nové školy, avšak se to někomu zdá divné, že jako upír chodí do školy, stále mi záleží na mém vzdělání, navíc, rodiče netuší co jsem doopravdy zač...Vyrážím tedy do školy, je slunečno, slunce mě nespálí jako to je v pověrách, nemám ho moc v lásce, ale mohu na něm být. Lidé které cestou míjím na mě jako vždy pohlíží se zájmem, ale zároveň i se strachem...nevšímám si jich, proč také, až někde potkám upíra, poznám ho...Zamířím do školy a hledám svou novou třídu pod názvem: "1.EG" ...vejdu do třídy, je tam hodně lidí, kteří jsou hluční, baví se spolu, seznamují se a vzájemně se prohlíží...vejdu tam, všichni ztichnou a jejich pohled spočine na mě, bez zájmu zamířím do poslední lavice u okna, která je jako asi jedna z mála volná, sednu si a čekám...
Violet: Vzbudím se jen tak tak. Běžím do kuchyně, popadnu lahev s mým oblíbeným pitím - Mattoni s příchutí bílých hroznů - nacpu jí dto tašky a tašku hodim na schody. Vlezu do pokoje, hodim na sebe něco, přeběhnu do koupelny, kde si stejnak jen udělám slabý linky, stáhnu vlasy do culíku a du. Na schodech popadnu tašku, dole se obuju a vyrážim. Slyšim jen, jak na mě táta huláká "Ahoj". Jen pro informaci mimo, žiju jen s otcem. Mámu nemám a nic o ní nevím. Jdu do školy, koukám do země a poslouchám jako vždy. Cítím jen pohledy ostatních, což mi docela i vadí. Dneska je celkem pěknej den, ale pro mě to stejně bude den blbec. Když dorazim před školu, chvíli stojim a koukám. Pak s těžkým odhodláním vstoupím do třídy. Skoro nikdo si mě ani nevšiml, což je normální a nevadí mi to. Zamířim pohledem dohu v poslední lavici u okna, ale bohužel je mé oblíbené místo už obsazené. Sedí tam dívka, pěkná dívka, ale je na ní přeci jen něco divného. Příde mi až moc bledá...Radši si jí nebudu moc prohlížet, nebo bude ona koukat po mě. Nechám to být a sednu si před ni...
Isis: O chvíli později si přede mě najednou sedne nějaká dívka, vcelku normální, řeknu si, jako každá jiná lidská bytost...přijde učitel, říká že je náš třídní a vede sebou další 2 žáky, koukám po třídě, ale jediná dvě volná místa jsou vedle mě a vedle té dívky přede mnou...nehodlám se tím zabývat a dál jen tak sedím a koukám z okna, když v tom najednou u mé lavice stojí ta dívka a nesměle se ptá jestli si může přisednout, trochu mě to zaskočilo, mě se většina lidí vyhýbá, kývnu na souhlas a dál jí neřeším..měli jsme jen 2 hodiny takže to uběhlo hodně rychle, hlavně když u mě je jiný posun času...po zvonění vyjdu ze třídy a jdu si dát učebnice, které jsme dostali do své skříňky na chodbě...
Violet: Sedim si tak ve třídě, když konečně příde učitel a táhne sebou ještě nějaký dva kluky. Porozhlídnu se po třídě, jediná volná místa sou u té dívky a u mě. Radši budu sedět s ní než s nějakm potížistou. Čekala jsem že zabručí, že ne a pošle mě někam, ale mýlila jsem se... Souhlasila, přišla mi hrozně milá, doufám, že si s ní budu rozumět. Po dvou hodinách jsme dostali klíčky od skříněk, a tak jsem popadla svou gromádku učebnic a nesla jsem jí ke skříňce. Po dlouhém hledání jsem konečně našla svou skříňku s číslem 16. Položim učebnice na zem a odemykám skříňku. Jsem děsný poleno, vůbev mi to nejde. Vidim jak směrem ke mě příde ta dívka a začně otevírat skříňku hned vedle mě, s číslem 15. Poprosím ji, jetli by mi pomohla se zámkem. Odemkla mi a šla pryč. Rychle jsem naházela učebnice do skříňky, zamkla jí a šla jsem za tou dívkou...
Isis: Když jsem si srovnala učebnice do skříňky, přišla vedle ke skříňce ta dívka se kterou sedím, přímo hodila učebnice na zem a snažila se odemknout...nešlo jí to, nesměle se usmála a zeptala se jestli bych jí nepomohla, usmála jsem se tomu, mám mnohem větší sílu než lidé, odemkla jsem úplně v pohodě, vrátila jí klíčky a šla směrem k východu školy...nevěděla jsem co budu dělat po zbytek dne, rozhodla jsem se tedy zajít podívat po městě, třeba po nějakých hadříkách nebo filmech ...přece jenom něco z člověka ze mě zůstalo, avšak ty nejnepotřebnější věci, šla jsem k náměstí a jen tak podle oka se vydala k jednomu dobře vypadajícímu obchodu...měla jsem takový pocit, jako když jde někdo zamnou, jako když mě někdo sleduje, nevěnovala jsem tomu pozornost a vešla dovnitř...
Violet: Něvěděla jsem co dělat, táta se stejně vrátí večer, a tak jsem se rozhodla tu dívku sledovat. Zalezla kam si do obchůdku, myslím že tam měli na prodej nějaou kosmetiku či co, něvěnovala sem tomu pozornost a přistoupila jsem k nějakému stánku. Jak sem se ale pořád ohlížela, abych jí neztratila, narazila jsem do pána, který ve stánku prodával sluneční brýle. Bohužel nesl nějaké krabice, naštěstí tam nebylo nic tvrdého, ale i tak to trochu zabolelo, když na mě všechny ty krabice spadli. Vyhrabala jsem se a přímo nade mnou stála ta dívka a usmívala se. Pomohla mi vstát a uklidit po sobě bordel. Byla sem jí nesmírně vděčná. Naneštěstí, pána ze stánku znám, a tak to nechal být a přijal mou omluvu. Jsem hroznej nešika...
Isis: Když jsem byla v tom obchodě a rozhlížela se po něm, ucítila jsem něčí pohled, otočila jsem se ajelikož mám výborný zrak i sluch, viděla jsem tu dívku zalezlou za nějakým stánkem jak kouká směrem ke mě, po chvíli později jsem šla do jiného koutu obchodu a tu dívku stále sledovala, narazila do muže s krabicemi, které na ní spadly...usmála jsem se tomu jen a vyšla směrem k ní, když se podívala nad sebe, stála jsem tam já, koukala na mě jako přimražená, podala jsem jí ruku a pomohla vztát, díky mé síle byla nahoře okamžitě, koukala na mě velice udiveně, jak jsem to udělala...jen jsem se usmála...
Violet: Nechápu to, má ohromnou sílu! Už teď mi příde sympatická, mohli bychom být přítelkyně. Nevěděla jsem co říct, a tak jsem se jí omluvila za to, že jsem jí sledovala. Chtěla jsem se s ní seznámit, a tak sem jí jako slušný člověk podala ruku a představila se: "Ahoj...Já jsem Violet..."
Isis: Prý mě sledovala, stejně jsem to vlastně celou dobu věděla, podala mi ruku s tím, že se jemnuje Violet, podala jsem jí také ruku .."Já Isis" ...řekla jsem svým ledovým hlasem, Violet ztuhla, zděšeně na mě koukala a pustila mou ruku...
Violet: Už od prvního pohledu jsem věděla, že je ta dívka něčím zvláštní, ale že je tak ledová. Jako kdyby byla mrtvá. Napadal mě jediná věc, ale hned sem tu myšlenku zahnala. Nemůžu přeci pořád žít ve světě fantazie, upíři přeci nejsou. Jen tak náhodou jsem přejela očima po velkých hodinách na věži uprostřed náměstí a zděsila jsem se. Omluvila jsem se a spěchala jsem domů. Ani ne uprostřed mé cesty mě přepadl děsný liják.
Isis: Docela milá holka, taková potřeštěná, ale takoví jsou lidé, taková jsem byla nejspíš také, nevzpomínám si už...nevím jak dlouho jsem na tom náměstí stála, najednou začala hrozně pršet, déš´t mi nevadí, pomalým krokem jsem se vydala k domu, uvědomila jsem si že jdu správným směrem, avšak to tu ani pořádně neznám...došla jsem k domu, odemkla a vlezla dovnitř, jelikož žiji jen s matkou a ona není skoro vůbec doma, dům byl zase prázdný, matka pracuje v jedné své firmě takže je časově vytížená...svlékla jsem se z mokrých šatů a jen tak nahá se procházela po bytě, došla jsem si do koupelny pro župan a sedla k televizi...z batohu jsem vyndala pár dvd které jsem si půjčila v místní půjčovně a chtěla jsem si jedno zapnout, když v tom mě přepadla děsná žízeň...
Violet: Čekala jsem aspoň malý deštík či pár kapek, ale hrozně se rozpršelo. Od domu jsem to měla jen chvíli. Bydleli jsme na samotě u lesa. Doběhla jsem k domu, čekala jsem e bude prázdký, jelikož táta je umělec. Takže je buď to v některé ze svých galeriií, kreslí obrazy či dělá fotografie, a nebo pracuje na nové knize. Zalezla jsem dovnitř, klesla jsem podél zdi na podlahu a začala si rozvazovat tkaničky u bot. Přemýšlela jsem, co asi tak budu dělat a pořád jsem musela myslet i na Isis. Náhle jsem uslyšela kroky. Zvedla jsem hlavu a spatřila svého otce. "Kde jsi proboha byla, Violet? Vždyť si celá mokrá, určitě jsi šla v dešti. Jaktože si ze školy přišla tak pozdě? A jaká ta škola vůbec je?" "Co tu děláš?" "Nemůžu být doma?" "Myslela jsem, že budeš v práci.." "Měla jsi snad něco v plánu?" "Ne..." Zvedla jsem se z podlahy, vyšlapala schody a kráčela jsem do svého pokoje. Pořád jsem byla jakoby vyděšená, a tak jsem se zavřela v pokoji, sedla si na zem a jen jsem hleděla na kapky, jak mi stékají v pokoji po okně...
Isis: Rychle jsem se zvedla a jen tak v županu, pod ním nic, bez bot, jsem vyběhla ven do toho hrozného deště, zima mi nebyla...pomalu jsem šla a rozhlížela se kolem sebe, až jsem došla k jednomu přístřešku, kde pod ním stálo pár mladých kluků...z dálky na mě pískali a zvali mě a´t jdu k nim, neodolala jsem pokušení, přišla jsem blíž...byli 3, přímo mě tam balili a zvali jestli s nima nezajdu někam do tepla...usmála jsem se, přiblížila se k jednomu z nich, k takovému vysokému blonďákovi, byl hezký, nasávala jsem vůni jeho krve, to teplo které z něj sálá...až jsem se neovládla a začala ho sát, ostatní dva kluci neměli ponětí co se děje, mysleli si snad, že ho líbám nebo něco podobného...když bez jakékolivz námky života klesl na zem,
další z nich, takový menší, s černými krátkými nagelovanými vlasy začal křičet a snažil se utéct, chytila jsem ho pod krkem a odhodila proti zdi, skácel se bezmocně k zemi...otočila jsem se k třetímu z party, pohladila ho po tváři, byl tak horký a vysála ho, za několik sekund bylo po všem a už jsem stála nad tím černovlasým, ze rtu mu tekla krev, slízla jsem mu jí...a i jeho vysála...když byli všichni tři mrtví, se sytě zelenýma očima jsem se rozhlédla po okolí, pořád pršelo, déšť smyje zbylou krev...
Violet: Usnula jsem. Zdál se mi sen. Nějaký divný. Lekla jsem se a vzbudila se, naštěstí jsem si nic nepamatovala. Byla mi zima. Vstala jsem a šla jsem do kuchyně. Po celém domě byl klid a ticho. Nemám ráda tak moc velké ticho. Takže táta někam odjel, ani mi nenechal vzkaz, v tom případě by se měl bzy vrátit. Udělala jsem si čaj, vzala si ho do pokoje, sedla si na postel do rohy ke zdi a zapla televizi. Zrovna běželi zprávy, zadívala jsem se a ze zdola jsem slyšela nějaké zvuky. Ze začátku jsem jim nevěnovala pozornost, ale byli čim dál tim víc hlasitější. Už jsem to nemohla vydržet, sice jsem se trochu bála, ale vstala jsem a šla se podívat do sklepa.
Isis: Najednou se všechno seběhlo tak rychle, kolem jeli autem nějací lidé, zastavili když viděli ty mrtvoly a volali policii, křičeli na mě ale nerozuměla jsem jim...radši jsem co nejrychleji utekla, ocitla jsem se u zdi nějakého baráku, celá na kost promočená, můj sametový župan se mi začínal lepit na tělo...uslyšela jsem z velké dálky sirény ale rychle se blížily, neváhala jsem a pootevřeným oknem jsem skočila do sklepa nějakého domu a v rohu u okna tiše vyčkávala...
Violet: Šla jsem ze schodů a v ruce jsem pro jistotu držela kudlu! Najednou jsem slyšela sirény od policie, jakoby zastavily u našeho domu. Okamžitě jsem zapomněla na zvuky a přiběhla jsem k oknu a doufala, že se nic nestalo. Z ničeho nic se rozjeli a jeli dál. Nechala jsem to být, zapomněla jsem i na ty zvuky, ale náhle jsem uslyšela velkou ránu. Prudce jsem se otočila. Na nic jsem nečekala a rozeběhla jsem se do sklepa. Nahoře u schodů jsem si rozsvítila, pomalu jsem sešla schody. V rohu jsem spatřila jakousi postavu.."Kdo si a co tu chceš?" Klepal se mi hlas, nejspíše ze strachu...
Isis: Někdo se rychle blížil po schodech sem dolů, sem ke mě, lekla jsem se....v té rychlosti jsem si neuvědomila, že by někdo mohl být doma, přimáčkla jsem se ke zdi a tiše vyčkávala...někdo přišel, byla tam docela tma, svítilo se jen na chodbě, najednou ta osobna promluvila: "Kdo jsi a co tu chceš?" z toho hlasu bylo slyšet jak se bojí, celý se jí klepal...ano jí! ten hlas patřil Violet! oddychla jsem si že je to alespoň někdo koho "znám" a pomalu vystoupila z rohu na světlo...celá promočená, zmrzlá (teda podle lidí), mě samozřejmě zima nebyla...Violet vykulila oči, v rude držela kudlu, tomu jsem se zasmála, stejně by mi tím neublížila..."Co se ti stalo? A proč jsi tady?" řekla vyděšeně a sundavala si mikinu aby mi jí mohla půjčit...
Violet: Už jsem čekala nějakého násilníka či vraha, a ona to Isis. Oddychla jsem si a vzala jí nahoru. Pučila jsem jí nějké věci, i když jsem se divila, že se neklepe zimou. Udělala jsem jí čaj a podala jí ho. Koukala na ten hrneček, jakoby nevěděla co s tím. Šla jsem do pokoje, přinesla si svůj a urskla jsem si. Isis udělala to samé. Musela jsem se začít smát. Nevím proč, ale bylo mi najednou tak chladno, že jsem musela snad všude zapnout topení. Nevěděla jsem, co tu s ní budu dělat, a tak jsem si stoupla ke skříni v obýváku a začala se hrabat mezi nějakýma filmama. Vytáhla jsem nějaký film o upírech a nabídla jsem Isis, jestli se na něj podíváme.
Isis: Violet mi uvařila šálek horkého čaje a podala mi ho, když jsem si ho od ní vzala, úplně mě pálil do rukou, musela jsem si vytáhnout rukávy od mikiny co mi půjčila abych se neopařila...Violet si vzala také hrnek a napila se, koukala na mě nějak podezřele tak jsem raději také rychle trošku usrkla, čaj mě přímo pálil v krku ale množství bylo naštěstí malé a dalo se to přežít...Violet se otočila a začala běhat po bytě a zapínat topení, nevadilo mi to, pokud by tu nebylo alespoň kolem 25ti stupňů...když měla dokonáno, šla ke skříňce s dvd a vytáhla nějaký film a dala ho do dvd přehrávače, usmála se na mě a říkala, že je to dobrý horor, že mě to bude bavit...hrnek jsem položila na stůl a usadila se v křesle, Violet přeze mě ještě hodila teplou deku a už jsme koukali...začalo to docela nevinně, než jsem uviděla název: "Zánik upírů", nasucho a hlasitě jsem polkla a podívala se na Violet...
Violet: Doufám, že se bude Isis líbit. Je to můj snad nejoblíbenější horor, mohla bych na něj koukat pořád. Otočila jsem se na Isis s úsměvem na tváři, ale ona mi přišla ještě bledější než obvykle. Ve tváři měla...nepopsatelný vyýraz, jakoby děs, hrůzu a zoufaltsví v jednom. "Isis? Děje se něco? Je vše v pořádku?" Nevěděla jsem vůbec, co se děje a co mám dělat. Isis byla velmi milá, ale stejně jakoby mi něco pořád říkalo, že mám být přeci jen odtažitá. Chovala se jinak než ostatní.
Isis: Měla jsem takový pocit, jako by snad tušila co jsem zač, ale tím, že se mě zeptala co se děje, jsem změnila názor...nejspíš se jí ten film opravdu jen líbí a semnou to nemá co dělat, nebudu si tím zatěžovat hlavu ...jenže jsem najednou nevěděla co jí odpovědět, rychle jsem musela něco vymyslet ..."No já, víš...já se u hororů hrozně bojím, tak, jestli to není moc strašidelné a tak..." nějak jsem ze sebe vysoukala a vypadalo to že mi to sežrala, usmála se a řekla jen že je tu semnou, že se nemám čeho bát, usmála jsem se zpět a koukala ...
Violet: Jsem pako! Dyť mě sakra mohlo napadnout, že se jen bojí. Bez přemýšlení jsem se praštila ovladačem do hlavy. Isis jen koukala. Řekla jsem, ať si toho nevšímá a nechala jsem to být. Možná jsem přeci jen..uhm...podezíravá, I když...zatím jsem na ní neviděla skoro nic normálního. Když to začínalo být skoro nejnapínavější, vyvražďovali upíry, no prostě masakr, Isis se sebrala, že už úrý musí jít domů. Vypla jsem to a řekla jsem jí, ať si to oblečení klidnš nechá, že mi ho může vráti zítra. Doprovodila jsem jí ke dveřím, pozdravila jsem jí, zamávala na rozloučenou a sledovala jsem jí oknem kam nejdál jsem mohla, Vlastně bych jí sledovala ještě dál, kdyby mě neupoutalo tátovo auto, která právě přijíždělo. Přijel k domu, zaparkoval, vylzl z auta a hned po něm vystoupila z auta nějaká žena. Byla jsem v šoku. Vyběhla jsem do svého pokoje, vzteky třískla dveřmi, posadila jsem se na postel a začala jsem si zase něco kreslit.

1.den

31. srpna 2009 v 0:26 oznámení
Ahoj, tu je první den mého nového bločku! =) Já doufám, že se mu bude dařit a že se vám tu bude líbit.
Blog bude jen o povídkách, ale budete se moct přihlásit do různých povídek či tak, to se nebojte xD
Tak doufám, že se vám i povídky budou aspoň trochu líbit.
Dík
Vaše Aki =*